Chtěli moc hrát, souhra místa a času hála pro ně. Beneš napsal známé písně do not a tak mohli mít první zkoušku v rohovém domě Na Rejdišti. Ke čtveřici se přidává zkušený bubeník Honza Vávra, Alfonso jde za mikrofon, Sebi drnká na kytaru. „Hrozně rád jsem interpretoval písně Raye Charlese, Jamese Browna nebo Erica Claptona. Byla to pro mě velká škola. Vítkova přísnost na zkouškách mě hodně naučila,“ zamyslí se kytarista.

První koncert odehraje Albacross na vernisáži obrazů jedné Mexičanky v nymburské galerii Papyrus. Zkouší už v kulturáku a na vernisáž jedou rovnou ze zkoušky a náhle. Prý nemá kdo zahrát. „Na tuhle první trému nikdy nezapomenu,“ podotkne Sebi. Po zaneprázdněném Honzovi nastoupil za bicí baterii šikovný Michal Fišer. Začali koncertovat docela často. Tak například v Kolíně v pizzerii na náměstí, kde měli každý měsíc narváno, v Liberci, doma v kavárně U strýčka nebo Irské, kam se nemohli ani poskládat, v Poděbradech i Praze. „Jednou jsme hráli i v kolínské diskotéce Palma. Ten podnik už dneska neexistuje. Dívenka nám kupovala whisky a asi po šesté písni jsme měli pódium olemované panákama,“ rozvzpomene se na bujarý večírek Eusebio.

V repertoáru bychom našli takové hity jako This Little Girl of Mine, I´ve Got A Woman od Ray Charlese, Laylu od Claptona, Nobody Knows You – Prej jak se cejtíš, na Vítkův text. „Do písně B. B. Kinga The Thrill Is Gone jsem po stopce zahrál motiv ze Stairway to Heaven od Led Zeppelin,“ posteskne si po své velké lásce Sebi.

Llupi razí teorii, že velmi důležité je showmanství. „Je to jiná atmosféra, na pódiu se změníš. Člověk se odpoutá od vlastního hraní a začíná vlastní show a to je podle mě klíčová věc. Je v tom něco magického, co se nedá naučit. Zažili jsme okamžiky malé osobní slávy, nikdo se zrovna nekoukal, ale v tu chvíli jsme to cítili. To je droga, která se přihodí vždycky na pódiu. Když třeba pokulhávala v Albacrossu nějaká píseň na zkoušce, na koncertě jela jako blázen.“ Hráli třeba známou Knockin´ On Heavens Door, ale jako reggae podle učebnice Erica Claptona. Ze Sommertime se ve Vítkově aranži stala taneční věc.

Říha odešel ke zpěvákovi Petru Rajchertovi, vzali jsme Petra Bělku. „Viděli jsme ho s Vítkem hrát folk někde v hospodě a on hrál tak zvesela. To se nám líbilo,“ vyjmenuje kriteria přijetí do kapely Sebi.

Pojmenování Albacross pochází ze Sebiho hlavy. „Chtěl jsem zachovat tu spojitost s Albánií a cross jako křižovatka se mi nezdálo špatné.“

U Vítka v garáži natočí ještě sedmipísňové demo Foolish Pride. Kromě pecek jako Gangster´s Paradise od Coolia nebo No Woman No Cry Boba Marleyho jsme upravili i jednu albánskou. Je to příběh o ženský, která si stopne starej náklaďák. Jedou a šofér místo na řadící páku omylem sáhne na její stehno. Prosí ho, ať toho nechá, že je zasnoubená. Je to naše skočná lidovka, něco jako tady Škoda lásky,“ zajede na chvíli domů starým náklaďákem Sebi.

Konec Albacrossu spočíval i v tom, že se hrálo, ale na nové písně nezbýval čas. Svou roli tu zahrála i lehká ponorka. „Dvakrát jsme hráli na festivalu Jazzyk. Na velkém sále jsme vystupovali před Doo-Bop, velkou kapelu s dechama. Ti hned požádali Alfiho, aby k nim šel zpívat. Tak šel,“ řekl lakonicky kytarista, aby navázal novým příběhem o kapele The Hitfakers.

Demografie:
Albacross – Foolish Pride (2002)
Kontakt:
Eusebio Sebi Llupi
– 720 258 203