To už na mě mává nějaký chlapík s praporkem, abych jel zaparkovat auto. A já míjím techniky stavící kamerový jeřáb, cateringový stánek 
a  kluky a holky nalíčené jako na Halloweena. Po letech se zpátky nořím do světa filmových triků, kouzel a bzučících kamer a je mi krásně.

Podle směru pohybu všech komparzistů a hlavně zaparkovaných sanitek a hasičských aut je po chvíli jasné, který objekt bude centrem zájmu. Pro tento večer a noc nejen filmařů, či přesněji televizáků, ale také novinářů.

Jedno ze stavení určených k demolici má posprejované přední stěny a nad bývalým vchodem visí cedule s nápisem Rock club Black Hole. Scéna v něm a před ním se má odehrávat po obřím výbuchu plynu. Faktem je, že chlapcům ze stavby asi nedalo moc práce objekt upravit tak, aby jako po takové explozi vypadal.

Po place chodí mladík, co chvíli něco mluví do kabelu, který mu visí z ucha a evidentně všechno organizuje. „To je Jirka Kačírek. Takovej mladej kluk, který ho jsme vychovali a vytáhli ze Zlína  
a udělali z něj pomocnýho režiséra. On de facto celý natáčení řídí. My všichni tady posloucháme Kačírka," vysvětluje s úsměvem Renč a za chvíli už skutečně poslouchá, co mu „Káča" vysvětluje a jak tady budou sanitky seřazené.

Kolem stále chodí postavičky, které by bezesporu do svých drsných záběrů obsadil i Quentin Tarantino. Inu, když někomu spadne na hlavu strop při koncertě a ještě do toho vybuchne plyn, nebude vypadat moc přívětivě. Maskéři se na komparzu opravdu vyřádili a některých zkrvavených dívek se skutečně štítím, ač věřím, že v civilu jsou to půvabná stvoření.

Kačírek organizuje první pohybové zkoušky a my novináři jsme poprvé a zdaleka ten večer ne naposledy odehnáni o kus dál, na jiný plac.
Ještě před tím mě rozesmívá absurdní rozhovůrek, který prohodí Filip Renč s opodál stojícími muži v policejních uniformách? „Vy jste opravdoví?" ptá se vážně režisér. „Nene," vrtí oba policisté hlavami a já tedy čekám, kdy se rozplynou ve vzduchu. Ale lidé nejen od filmu pochopitelně vědí, o čem je řeč.

Je kolem desáté, pomalu nastává očekávaná tma a pyrotechnici zkouší zapálit ohně na přesně určených místech. Hoří rámy oken a cosi uvnitř budovy. „Pánové, bohužel jste v záběru, sjíždí to ze silnice jeřáb, musíte jít jinam, támhle na ten plac. Děkuju," žádá nás slušně Káča a my se opět přemísťujeme.

To už musím nasadit na foťák „dlouhé sklo", abych něco vyfotil. Konečně zazní „Akce!" a mraveniště před budovou se dává do pohybu. Zprudka brzdí dorazivší sanitky, odkudsi přijíždí i obří Golem, kterého při příjezdu v záběru diriguje jeden z policistů, který není „opravdový".

Před budovou se to hemží krvácející mládeží, pomáhají 
i hasiči. Věřím, že tohle ukočírovat je opravdový kumšt.

Škoda jen, že nedorazilo dříve trochu více známých herců a tak jediným známým obličejem, který se od odpoledne po place pohybuje, je pořád usměvavý Jiří Dvořák.

Na závěrečnou katastrofickou scénu má štáb údajně tři dny a noci. Přes den přípravy a za tmy ostré natáčení. Kdo si myslí, že mají „umělci z Prahy" lehký život, měl by se přijít podívat a zkusit si to.

Zatím dorazilo jen pár zvědavých malých kluků, které následují maminky. „Přijeli filmaři… hoří barák! Pojďte se dívat!" huláká jeden z klučinů na maminku a sleduje hemžení techniků, herců i novinářů kolem. „Čistokrevnej blázinec," jak poznamenal Roman Zima od hasičů.
Ovšem organizovaný blázinec. A příští rok na podzim, kdy se má Sanitka II v České televizi vysílat, nikdo u televizí nepozná, kolik dřiny tenhle náročný záběr stál. Já se budu soustředit na policajty, co nejsou opravdoví.

Protože jsou prostě neskutečný.