Několikrát ho otázky novinářů upřímně rozesmály. Jako například ta, kdo jej přinutil pozvat si na natáčení nejsložitějších záběrů novináře.
„To má na starosti pan Prokeš z České televize. Jde jen 
o to, ať na vás něco nespadne nebo nejste v záběru, pokud možno takhle s tím diktafonem." (smích)

Můžete nám tedy říci, jak to vypadá v současné době s natáčením?
Až překvapivě dobře. Nejsme v žádném skluzu, dokonce i dodržujeme rozpočet, a tedy není to tak, jak říkají bulvární novináři, že utrácíme moc peněz. Jsme v rozpočtu. Jsme také v dobrém timingu díky produkci paní Jiráskové a celému štábu. Zkrátka všechno klape podle plánu, který byl vytvořen před rokem, což je skoro zázrak. Tak  snad se to nepo…

Co se bude dít dnes večer?
Jsme v Milovicích, kde simulujeme největší akci, která je součástí posledního třináctého dílu. Je to výbuch plynu na diskotéce, což je největší událost, největší neštěstí 
v rámci celého seriálu. Je to také nejnáročnější věc, co se týče techniky a samotné realizace. Je tu spousta herců, spousta kaskadérů, máme tu stošedesátičlenný kompars, záchranáře, vrtulník a tak dále. Měla by to být nejvíce efektní, ale zároveň také nejvíce emotivní scéna. Ale není to efekt pro efekt, vždycky je to na pozadí nějakých mezilidských vztahů.

Točil jste někdy podobně náročnou scénu?
Takhle náročnou ne. Ale celé natáčení je pro celý štáb velmi náročné, člověk už někdy únavou nevidí na dva kroky dopředu. Točíme prakticky bez přestávky od 12. září loňského roku s malou pauzou na Vánoce. Rozsahem točíme sedm celovečerních filmů 
v tahu.  Bude to třináct hodinovek. Ale máme výbornou partu, všichni jsou skvělí a bez nich by to nešlo.

Tady je to velká choreografie, zbývá ještě místo pro režii? Režírujete ještě vůbec?
(smích) Tak já jsem nějak za to placenej, takže se snažím, aby všechno bylo v pohybu (smích). Ne ale vážně, ona ta režie není jen na place, jsou to velké přípravy, práce nad scénářem s panem Hubačem, musím to rozzáběrovat, udělat takzvaný technický scénář. Jsou tam u tohoto záběru scény, které se musí naaranžovat a ti lidé musí vědět, co mají dělat, protože není moc času. Takže ta režie je i doma s tužkou u stolu. To, jak to pak řešíme na place, je jen taková špička režijního ledovce.

Jak přesně bude vypadat ten záběr uvnitř klubu?
Tam se při výbuchu při koncertě zřítí strop přímo na fanoušky pod pódiem. Chceme všechno dělat dost naturalisticky, věrohodně a počítačovou animaci nebo digitální triky budeme používat jen minimálně.

Natáčení se blíží ke konci, co bude potom?
Potom bude dlouhé dokončování, stříhání, zvuk, barvení. To bude tak tři čtvrtě roku trvat.

Radil jste se s pamětníky první Sanitky, jak natočit takovouhle scénu?
Ne, neradil. Taky už mi není patnáct, abych se musel radit o tom, jak kterou scénu natočit. Nakonec já jsem už něco podobného točil, dokonce 
v mém prvním filmu Requiem pro panenku jsem začínal podobnou scénou, kde všechno hoří a padá. Takže je to takové malé deja vu na tento film. Ale je tu také poradce pan Schwarz z pražské záchranky, od kterého si nechám poradit, abychom netočili blbosti. Aby, i když se na to pak podívá záchranář, tak si mohl říct: Jo, takhle to ve skutečnosti je.

Scénárista Ivan Hubač: Seriál Sanitka II se nedá psát od stolu

Scénárista Ivan Hubač si kulisy poslední scény před natáčením dobře prohlížel. Zároveň zavzpomínal na paralelu s poslední scénou z první řady seriálu. „Stará sanitka končila největší leteckou katastrofou. Třináctý díl tohoto pokračování také končí největší scénou neštěstí v klubu."

Má pokračování i další společné rysy s původním seriálem?
„Ano, má. Zhruba padesát procent figur je ze staré Sanitky a z padesáti procent se objeví nové postavy.

Mají některé scény nějaký reálný předobraz?
Já jsem s panem ředitelem Schwarzem spoustu věcí konzultoval. Tenhle seriál se prostě nedá psát od stolu. Udělal jsem velký sběr materiálů, pan Schwarz mi doporučil lidi, s kterými jsem mohl jednat a některé situace  a některé zásahy jsou opravdu z reálného života. Zrovna takhle závěrečná scéna je fiktivní, tu jsem si vymyslel.

Někteří herci v rámci přípravy údajně jezdili se záchranáři na reálné zásahy. Absolvoval jste něco podobného?
Byl jsem třeba na letecké záchrance, na dispečinku 
a opravdu všude možně. Že bych jezdil přímo k zásahu, to jsem nedělal. Ale spoustu věcí a technologií, i příběhů jsem tam načerpal. Myslím si, že bez toho by se to nedalo psát a bylo by to celé vymyšlené.

K tématu má co říct i odborný poradce, ředitel pražské záchranky Zdeněk Schwarz.

„Já už jsem upravoval scénář, takže tam už jsem odchytal řadu chyb. Pak během natáčení se musí někdy korigovat laické představy s těmi profesními. Oni na to mají jiný pohled. Představují si to na základě svých zážitků, a ty jsou většinou z hollywoodských filmů, které jsou trošku vytržené z reality.

Můžete být konkrétnější? 
V kterých případech jste musel pozměnit filmařské představy?
Toho bylo víc. Například při vyprošťování z auta při dopravní nehodě. Nebo jak se nasazuje fixační límec. Nebo 
v pořadí kroků, které se při zásazích musí udělat. Tedy které dříve a které potom. Je laická představa, že při hromadném neštěstí se jde nejdříve 
k lidem, kteří křičí a volají. My jdeme přesně obráceně. Ten, kdo křičí a dýchá, tak tu pomoc nepotřebuje nebo počká. My jdeme k těm co nedýchají 
a nekřičí. Ty tu pomoc potřebují nejdřív.