Také před sobotním představením se v ulici V Kolonii nedalo zaparkovat. Místo jsem objevil až v jedné z přilehlých uliček a kousek ke vstupu tak došlapal s foťákem přes rameno pěšky. Když jsem prošel přes první kontrolu a občerstvovací stan až do hlavního šapitó, tam mě zdvořile vrátili zase ven. Vstupenky do lóže, které mám, prý musí být označeny přesnou řadou a číslem, což zařídí paní u pokladny. Ta sice chvilku bědovala, že tyto lístky už deset let neplatí, ale my jsme je dostali před pár dny od manažera cirkusu v redakci, abychom je využili jednak do soutěže pro čtenáře, jednak pro nás jako pracovní vstupenky. „Já jsem u vás taky vyhrála čtyři vstupenky do lóže, jedu jen s dětma ze vsi a paní u pokladny se taky divila, co to mám za starý lístky. No ale nakonec nás pustila," svěřila se mi během představení jedna z našich výherkyň ve vedlejší lóži.

Úvodní technický zádrhel však předčilo očekávání ze začátku představení a taky povyk rozdováděných dětí. Jedno mi v běhu vyrazilo krytku foťáku, kterou jsem pak nenašel ani půl hodiny po představení, když jsem čekal, až se stan vylidní.

Samotné představení určitě nezklamalo. Scénicky napasované na Alenku v říši divů, která se za doprovodu králíka s budíkem diví všemu, čemu se divit dá. A divit se, či lépe řečeno obdivovat, bylo opravdu co. Artista s nevídanými kousky u tyče, velmi mladý provazochodec, který si troufl i na salto vzad s vyhozením umělého kruhu a chycením po dopadu, trochu rozjívení, roztomilí, ale přece jen poslouchající dalmatini.

Přestávka po čtyřiceti minutách mi přišla jako brzká a zdálo se mi, že představení by mohlo být až neúměrně krátké. To jsem však ještě netušil, že přestávky má představení celkem dvě a i s nimi trvá téměř tři hodiny.

Musím říci, že ačkoliv mám proti cirkusům většinově averzi kvůli otřesným podmínkám a způsobu chovu některých zvířat, cirkus Jo – Joo je v tomto ohledu výjimkou. Už párkrát jsem byl ve zvěřinci fotit mimo představení a když řeknu, že principál Jaromír Joo je milovníkem zvířat, zvláště svých oblíbených sibiřských tygrů, pak nelžu a skoro bych dal ruku do ohně za to, že tady se mají zvířata dobře. Pochopitelně volnost přírody nenahradí nic, to je jasné. Ale u této manéže nenajdeme ani smutné staré slony, ani vyčerpané žirafy či sčítající koně a jiné nesmysly.

Po druhé přestávce, při níž vyrostla kolem manéže klec a bylo tak jasné, co se dál bude dít, vstoupil do děje sám principál a někdy až skoro po lidsku do ouška vysvětloval těm mnohasetkilogramovým pruhovaným šelmám, co po nich chce. Ani jednou nepoužil bič.

Nebudeme tu rozepisovat všechna vystoupení. Cirkus Jo – Joo určitě nebyl v Nymburce naposledy. Závěrečné defilé všech účinkujících v bílých oblecích, které završilo Alenčino divení, rozpoutalo bouři aplausu, padajících balónků a bublifukových bublinek.

Řada dětí pak přesvědčila rodiče, aby ve stanu zůstali 
i po konci a mohli se ještě svézt na ponících či vyfotit 
s velkými papoušky na rukách. A rodiče přikyvovali a zůstávali. Tak snad byli všichni nakonec spokojeni.