A taky bylo. Už pár minut po třetí odpoledne, kdy dětský maškarní karneval odstartoval, bylo ve vytopeném sále pěkně nabito. Ovšem ne že by nebylo kde tančit. Parket byl 
k dispozici nejen všem čertům, kostlivcům, princeznám, muchomůrkám a pirátům, ale chvílemi taky jejich doprovodu. V převaze byly tradičně maminky, ale dorazili i tatínkové, z nichž někteří se věnovali hlavně fotodokumentaci svých různě maskovaných potomků.

Tuto akci má moderátorsky už tradičně na starosti zkušený bard Luboš Votroubek, který se umí nezvykle rychle orientovat v organizovaném chaosu, který děti vytváří se samozřejmostí sobě vlastní.

Nechyběly ani soutěže. „Ke mě teď poběží všichni, kteří mají na sobě něco černého," vybízel moderátor do mikrofonu a za chvíli se spodní část jeho těla ztratila v mumraji tmavých masek. Pak pochopitelně dostali příležitost rozběhnout se bílí, modří, vzápětí běžely do středu sálu všechny dívenky, pak se hnali kluci a 
k překvapení dospělých i maminky a nakonec tatínkové. Ti příliš neběželi, ale nakonec trojice nejodvážnějších přišla za moderátorem s rozvahou patřící k otcovské autoritě.

Došlo také na výuku nového tance. Tedy nového… „Tento tanec tady vyučuji zhruba posledních dvacet let," přiznal bez skrupulí Votroubek. Jenže ti, které to učil před dvaceti lety, už byli v sále 
v podobě rodičů, a tanec se učili jejich potomci.

Došlo i na pár slziček. „Mami, ona se mnou ta víla nechce tancovat," natahoval chlapeček v těžko identifikovatelném kostýmu a ukazoval směrem k hloučku dobře se bavících víl. Inu, i takové osmileté dívenky už mohou lámat srdíčka drsných kluků ze třetí třídy.

Vzápětí přišla na řadu kolektivní soutěž o stavění hada z kostek domina, a než stihl moderátor vysvětlit, že z kufru plného kostek si děti mají brát po jedné, ty rychlejší už měly nanošené hrsti u svého týmu. Ale moderátor to zvládl jako vždy s přehledem, 
a úspěšně některé fígly přehlédl. Vždyť odměnu v podobě bonbónů pak nakonec dostali všichni.