Hned nad schodištěm, po kterém jsem vystoupal do centra podzimního jarmarku, stál velký stan, uvnitř deky a rekvizity. Před ním desítky usazených dětí. „Tak já vás děti zdravím, ahóóóoj," zahájila představení jedna z hlavních aktérek a pak na děti vybalila: „Ale celé divadlo bude děti v angličtině. A kde se mluví anglicky? Správně, 
v Anglii. A tak poletíme letadlem do Anglie. Uděláme křídla," načež rozpažila a desítky zvědavců před ní taky a letělo se do Anglie.

Vybavil jsem si, že za mých dětských časů se v pohádkách létalo jen „do neznámých a dalekých krajů", „za devatero hor" nebo v lepším případě na létajícím koberci do Persie či Arábie. Do Anglie by s dětmi herce určitě nepustili.

Zatímco se děti vznášely nad západní Evropou, zašel jsem směrem ke stánkům, kde to vyzývavě vonělo. Domácí koláče, snad i bramborové, pekař s voňavými preclíky, čokoládové placičky, no rajský svět! Nakonec jsem objevil stánek s nabízeným hamburgerem, ale ne tím „průmyslovým". Pečlivě nakrájená rajčata, čerstvý salát, placičky, či spíš placky z mletého masa se přede mnou propékaly na ohni. Sice jsem si musel asi pět minut počkat, zato jsem měl možnost podrobně sledovat, jak taková opravdu poctivá dobrota vzniká. A bylo to jedním slovem žrádlo! Jak poznamenal kdosi za mnou, „takovej hambáč v Mekáči v životě neviděli." Podepisuji!

Na druhou stanu byly rozesety stánky s ručními výrobky, které patrně vznikaly 
i v chráněných dílnách. Vonné svíčky, šperky z nejrůznějších materiálů, kuchyňské chňapky, polštářky, na něž mohly děti cokoliv namalovat, ale taky třeba domácí sirupy. Zahlédl jsem i perníčky. Ale ne ta perníková srdce 
z velkostánků, jak je známe například z nymburského posvícení. Ale domácí perníčky.

Mimochodem, když už jsem narazil na nymburské posvícení, které se holedbá značkou Staročeský jarmark, pak vřele doporučuji pořadatelům, aby se příště zajeli podívat do Lysé, co to staročeský jarmark ve skutečnosti znamená. A mohou se přesvědčit, že to jde vkusně, bez kýčovitých hadrářů, či prodavačů dětských samopalů.

Ale zpět do Lysé. To už mi 
v uších zněl jednoduše identifikovatelný zvuk flašinetu. Mistr měl skutečně krásný a naleštěný stroj, do kterého vkládal děrované skládačky a při točení klikou zněly krásné dávnými časy prověřené písně. Nechyběl džbánek na drobné mince a vyhláška o zákazu žebrání. „Mami, dej mi drobný, já tam pánovi něco hodím," žadonil chlapeček. Dostal pár mincí a mezi písničkami je šel hodit do příslušné nádoby. Flašinetář 
v dobovém kostýmu a s buřinkou se pokorně uklonil na znamení díků a už spouštěl další skladbu.

Kdo se jen chvíli procházel těmito místy a dokázal mysl oprostit od současnosti, mohl se lehce dostat o sto i více let nazpět. Překvapivě hřejivé říjnové slunko jen umocňovalo pohodu sobotního poledne, kdy se na promenádě mezi trhovci zdraví a kynou si staří známí a jen tak lehce zhřeší koupí nějakého cukrlete nebo drátěných náušnic pro svou milenku…