O kom je řeč? O renesančním člověku, který umí skvěle vyprávět i rodinné historky, Arnoštu Goldflamovi. Na pódiu lyského Výstaviště s ním rozhovor vedl místní literát Jan Řehounek. Zaznělo mimo jiné i toto.

Pane Goldflame, jaké knihy jste četl jako malý kluk? Jaké první knihy se vám dostaly do rukou? Slyšel jsem, že to byly rodokapsy.

Nejen rodokapsy. Četl jsem třeba i Rychlé šípy, které později po válce už nemohly vycházet, ale stále kolovaly. Četl jsem také verneovky. Víte, máma mě ve čtení podporovala, ale otec byl proti. Podle něj to byla ztráta času. Tak jsem si knížky před otcem schovával na záchodě, za mísou, a četl jsem poměrně dost hlavně tam. Nakonec jsem měl na záchodě v podstatě takovou příruční knihovničku.

To jste musel na záchodě trávit docela dost času?

Ano, jednou jsem si spočítal, že jsem na záchodě strávil rok a půl svého života. Ale nečetl jsem jen to, co jsem už jmenoval. Po pravdě jsem přečetl všechno, co mi přišlo pod ruku.

Vy jste pak začal studovat lékařství…

No ano, mám celé dva semestry. Toho jsem později využil, když jsme v roce 1963 chodili do pitevny, kde tou dobou byli ještě naložení němečtí vojáci ve formaldehydu. Tedy už bez uniformy. A my jsme je tam chodili pitvat. Ale to radši nebudeme rozpitvávat. Já jsem pak vystřídal řadu dělnických profesí, třeba ve slévárnách. A přitom jsem nasbíral spoustu materiálu do svých pozdějších divadelních her a knih. Tedy, pracoval jsem pouze sedm let, ale materiálu mám nasbíráno, jako bych makal 50 let…