Kdy jste začali budovat ateliér?JK: Když jsme objevili tuto parcelu, nebylo vyhnutí. Proto jsme vyměnili Valašsko za Kersko. Začali jsme po sametové revoluci, rok jsme čistili les a rok stavěli dům s ateliérem. Přesně 5. prosince 1992 jsme oficiálně otevřeli.

Jak tehdy ateliér vypadal?BK: Otevřeli jsme jen malou prodejnu dole. Měli jsme představu, že budeme mít malou keramickou dílnu, vzorkovou prodejnu s našimi výrobky a sem tam uděláme výstavu.

S jakou keramikou jste začínali?BK: To se vyvíjelo, vyráběli jsme dekorativní věci, keramické obrázky, miniatury. Trh byl tehdy nenasycený. Snažili jsme se o výrobky, které se tu do té doby moc neprodávaly. Snažím se dělat něco originálního, realizovat své nápady. V poslední době jsme dělali kočky. A že nastane zima, mají kulíšky.

Malá prodejnička ale najednou nestačila?JK: Hrozně nás překvapilo, že ač schovaní v lese, lidi projevili obrovský zájem. To už asi nezažijeme, ale stála tu fronta až do lesa. To bylo nedůstojné. Říkali jsme si, že po revoluci by fronty na cokoliv měly zmizet. Rozšířili jsme prodejnu o půdní prostor a začali nabízet tvorbu lidových tvůrců ve větším.

Co výstavy, které pořádáte?BK: Začali jsme pravidelně pořádat autorské výstavy a dodneška je jich už kolem stovky. Pro výstavy jsme museli dříve vyklidit prodejničku a uspořádat tam výstavu. Ale po vybudování půdní prodejny dolní prostor zůstal, kde nyní děláme výstavy častěji.

Jací jsou výtvarníci?BK: Splnil jsem si sen, mě vždycky výtvarníci přitahovali. Chtěl jsem kouknout pod jejich pokličku. Navštívil jsem spoustu jejich ateliérů. Když je neznáte, máte pocit, že jsou podivíni a žijou v jiném světě. Jenže když je poznáte blíž, zjistíte, že to jsou normální lidé a fungují jako vy.

Kdo vás nadchl?BK: Hodně mě to táhne k té lidové kultuře, sedli jsme si s Kornelií Němečkovou z Valašska, která je i kmotrou ateliéru. Mým oblíbencem se stal i pražský malíř Václav Krejčík.
JK: Pro mě bylo velkým zážitkem setkání se sochařem Olbramem Zoubkem. Je to moudrý pán s grácií.

Co třeba herečka Iva Hüttnerová či písničkář Jiří Suchý?JK: Zpočátku byla paní Hüttnerová taková přísná dáma, ale už pookřála. Známe se několik let. Známý člověk si asi musí vytvořit navenek slupku, že jsou nějaké hranice, za které nemůžete. Vernisáž výstavy obrazů Jiřího Suchého byla jedna z nejbombastičtějších akcí. Lidi si už pomalu neměli kam stoupnout. Připravili jsme mu takovou srandu. Sehnali jsme pana Jiřího Mokrého, který mu zahrál na housle jeho Purpuru. Suchý povyprávěl o malbě a divadlu.

Letos slaví ateliér Kuba výročí?JK: Ano, je to 15 let od otevření, máme tu právě k výročí retrospektivní výstavu s názvem The Best Of Lesní ateliér Kuba. Je to 15 děl výtvarníků, kteří tu vystavovali. Návštěvníci uvidí různé výtvarné techniky jako malbu, grafiku, kovové plastiky nebo malbu na dřevo. Svá díla tu mají například Adolf Born, Jiří Slíva nebo Emma Srncová.

Také představujete zapomenutou lidovou výrobu…JK: Byli jsme okouzleni tím, jak to ti řemeslníci na Valašsku dělají a umí, i mladí lidé. Přijeli k nám řezbáři, vyšívačky. Pletly se tu ošatky. Měli jsme tu ukázky štípaných holubiček, vyřezávaných betlémů, vyřezávané formy na máslo, výroby modrotisku, vizovické pečivo, ozdoby ze slámy. Jezdili k nám opravdoví mistři lidové výroby.

Kdo třeba?JK: Napadá mě paní Juřicová, která umí unikátní zuberskou výšivku, což je bílá výšivka na bílém podkladu. Je zřejmě jediná kapacita v tomto oboru.
BK: Oldřich Unar vyřezává překrásné betlémy.

Co muzika a ateliér, jde to dohromady?BK: Kdyby bylo na mě, tak tu mám každý týden někohoz Valašska. Od začátku spolupracujeme s valašskou cimbálovkou Soláň. Jsou to i tanečníci. To je už naše taková rodinná muzika. Soubor vznikl jako ateliér před 15 lety.
JK: Z valašského folklóru tryská tolik energie. Když jsem se tam nastěhovala, prohlásila jsem, že jsem nic lepšího neslyšela. Je temperamentní. Na vernisážích tady hrály soubory Šáteček a Dykyta, zpívaly děti ze Sadské nebo Hradištka.

Kdo hrál na vernisážích víckrát?JK: Tak třeba skvělý hudebník Jan Neckář, který žije v Sadské a je kapelníkem skupiny Bacily. Je to sváteční bombónek, když se tu objeví. On má konzervatoř na violloncello a skládá pro tyto příležitosti skladby.

Co blízká budoucnost?JK: Na dnešek jsme pozvali od 14 hodin některé výtvarníky a organizátory Hrabalova Kerska. O hudební doprovod na klávesy se postará šikovný muzikant Lukáš Kroulík. Pozvali jsme i kamaráda ze Studénky Vaška Šípoše, který bude kreslit karikatury hostů. Výstavu tu bude mít od 1. prosince herečka Blanka Bohdanová.

Chystáte na Vánoce překvapení?BK: Máme lahůdku, i když nesouvisí s českými Vánocemi. V Kersku žije Belgičan Roger, který chová soby a cvičí je do reklam a filmů. Je snad jediný majitel sobího spřežení u nás. Vymysleli jsme, že k nám přijede zahraniční návštěva. Přijede Santa Claus se sobím spřežením. My se jinak snažíme držet české Vánoce, ale taková nabídka se neodmítá.

Tradici si tu vybudovalo už i Hrabalovo Kersko?BK: Vzniklo to na základě aktivity Klubu čtenářů Bohumila Hrabala a knihovny v Nymburce. Hrabal tu žil, tak organizátoři chtěli uspořádat takové setkání příznivců pana Hrabala. Napadla je hospůdka Hájenka, ale tam nepořídili. Což se nám jeví dnes jako dobře, protože pak přišli za námi. Od té doby se tu tato jednodenní setkání konají . Příští rok oslavíme už desátý ročník.

Kdo tu za tu dobu vystupoval?JK: Zvali jsme herce a tvůrce filmů na motivy knížek Bohumila Hrabala. Hrabal je fenomén, tak se to rozjelo. O své zážitky se přijeli podělit Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Jiří Menzel nebo Václav Neckář. Měli jsme tu výstavy fotek půjčených z archivu Barrandova.
JK: Jako téma jsme si jednou vybrali film Slavnosti sněženek, který je celý zasazený do Kerska. Důležitou roli hraje ve filmu i divočák. Kde ho ale vzít? Půjčili jsme si ho nakonec z muzea v Nymburce. Vezla jsem ho autem a zastavila v Sadské před poštou. Když jsem vycházela ven, pán přes sklo zjišťoval, jestli je živý. Chceme ještě jednou udělat návrat Slavností, protože tu žijí lidé, kteří ve filmu hráli.

Jak je to dnes s pábiteli v Kersku?BK: Myslím, že ta linie pábitelů a Hrabalovských postaviček s pohnutým osudem pokračuje. Poznali jsme tady tolik zajímavých lidí, pan Hrabal by měl pořád co psát.

Vzpomeňte někoho takového?BK: Jednou ráno před Hrabalovým Kerskem přišel Hrabalův sympatizant, starý pán z Lysé, a že by mu rád zahrál na saxofon. Předvedu vám, že umím hrát, řekl. Hrál na zahradě a pak prohlásil: Umím to i bez zubů. Vyplivl zuby a hrál dál. To je vyloženě Hrabalova postavička. Pak zahrál i na pódiu. Asi za rok na to zemřel.

Znali jste Hrabala?Někdy jsme se potkali v Hájence, kde on seděl se svými kumpány nebo jsme byli pozvaní na rodinnou akci. Nikdy jsme se ale nepřátelili. Jednou jsme ho pozvali na výstavu různě výtvarně zpracovaných koček. Poslal za sebe náhradu s omluvou, že ho bolí nohy a že tu je moc lidí (smích).

JANA KUBOVÁ se narodila v roce 1964 v Praze, ale od narození žila v Sadské. Vystudovala střední pedagogickou školu v Čáslavi a pracovala 8 let v mateřské škole v Sadské. Po dvouleté epizodě na Valašsku se s manželem vrací do Sadské a krátce na to do Kerska, kde vybudovali dům a keramickou dílnu.
BRONISLAV KUBA se narodil v roce 1965 v Hranicích na Moravě, ale žil v Prostřední Bečvě u Rožnova pod Radhoštěm. Vystudoval keramickou školu v Bechyni. Potom pracoval v keramickém závodě ve Valašském Meziříčí. Dnes vyrábí keramiku s manželkou Janou ve své dílně. Mají dvě dcery, Kristýnu a Dominiku.