Kdo přišel jako první s nápadem zpracovat Cestu kolem světa za osmdesát dní?

Cestu kolem světa si u Jirky Tepera objednal ještě Adolf Toman (bývalý ředitel Hálkova divadla – pozn. autorky). Hra se začala psát s tím, že měla být pro něj. Jirka Teper zadal Tondovi Hlavičkovi muziku a začalo se na tom pracovat ještě za života Adolfa Tomana na jeho objednávku, alespoň podle informací, které mám.

Takže režii měl dělat pan Toman?

Byla to jeho akce. Znamenalo to sice hodně práce 
v hodně lidech, ale chtěli jsme to dodělat už kvůli tomu, že on to nestihl.

Máte z dřívějška nějaké zkušenosti s režírováním?

U Adolfa Tomana jsem hrál asi dvanáct let a vždycky jsem si říkal, že režírovat chci. Hodně jsem poslouchal, vnímal, co se děje, ale říkal jsem si, že to budu dělat v důchodu. Nicméně okolnosti se seběhly tak rychle. Během dvou měsíců Áda odešel, a do dvou týdnů muselo být hotové výběrové řízení na ředitele divadla kvůli nové divadelní sezóně. Tak jsem si říkal, že je ten čas. Cesta už byla čtvrté představení, které jsem za ten rok režíroval. Udělali jsme dvě pohádky a aktovky Václava Havla Vernisáž a Anděl strážný.

Ve zmiňovaném novém představení hrají pražští herci. Jak jste navázal kontakty s nimi?

Jak s kým. Dlouhou dobu jsem byl na hlavní roli domluvený s Honzou Šťastným, který hraje na Vinohradech 
s Pavlem Baťkou. Plácli jsme si, dlouho to bylo v nabídce divadla, ale pak to nevyšlo kvůli Honzově roli Amadea. Neměl jsem ani toho Pavla Baťku, který dopadl podobně. Ale měl jsem kontakt na Braňa Poláka a přes něj jsem se zkontaktoval s Vlastimilem Harapesem. V Malostranské besedě jsme si spolu asi hodinu a půl povídali. Zdál se mu šibeniční termín, protože to bylo asi patnáctého října a premiéra měla být původně dvacátého listopadu. Nakonec jsme se dohodli. Je to výborné spojení. Braňo je ve své roli jako hyperaktivní myš a pan Harapes má být ten rozvážný.

Jak dlouho dělal Honza Severa kulisy, které jsou unikátní?

Honza to dělal celé v perokresbě, která je k vidění v divadle a bude ještě zhruba měsíc. Tu perokresbu jsme naskenovali ve velké kvalitě, museli jsme pořídit velký projektor, další člověk ty obrázky v počítači rozstříhal. Pak jsme dlouho řešili nastavení pláten. Ta projekce totiž svítí ze zadu zrcadlově. Zepředu by ji bořila divadelní světla. Projektor je nahoře, aby za ním mohli chodit lidé. A pod velkým úhlem svítí na to plátno, aby nedělal stíny.

Při představení se objevují věci, které zřejmě nejsou ve scénáři…

To už vzniká během zkoušek. V mnoha případech si řekneme, že to tam necháme, že je to dobrý.

Zkoušeli jste všichni najednou?

S profíky jsem jezdil já zkoušet do Prahy, další parta zkoušela tanec s Romanem Pavlíčkem, o víkendech jsme dělali tady v Nymburce vedlejší role. Muzika zkoušela zvlášť a pak se to celé pospojovalo.

Jak dlouho trvá, než se to celé pak pospojuje?

Pohromadě jsme jeli tak deset zkoušek. Bylo to časově hodně náročné, protože dlouho nebylo jasné, s kým si vlastně plácnu a s kým ne. Výběr ale nakonec byl zřejmě ten nejlepší, protože na tom pracovali lidé, které člověk přitahuje nějakou energií 
a kteří jsou k tomu představení spolu sladěni. Každý 
z nich tam má své místo. Jsem rád, že to takhle dopadlo, že jsou tam ti lidé, kteří jsou.

Jak si rozumí nymburští herci 
s těmi pražskými?

Nevnímám to tak, že by se nějak sortovali. Myslím, že se mezi sebou baví dobře.

Kolik ještě plánujete repríz?

Teď máme jasnou reprízu 26. února od 18 hodin v Hálkově městském divadle a pak se uvidí podle zájmu. Jinak představení chceme nabízet jako zájezdové do ostatních divadel. Ale jelikož se to v divadlech řeší na rok dopředu, máme šanci chytit podzim 2013, nebo spíš jaro 2014.

Jak se koordinuje čas herců?

Hodně špatně. Začneme 
v první řadě obvolávat profíky a ostatní se musí přizpůsobit. Je to dřina v tak velkém kolektivu. Myslím, že další věc, kterou uděláme, budou tak čtyři herci. Na představení se podílí čtyřicet lidí a to je hodně náročné dát dohromady.

Co plánujete do budoucna?

Jak už jsem říkal, bude to něco, kde budou hrát čtyři herci. Zatím ale nemám jasno, vybíráme titul. Teď nás čeká premiéra pohádky, někdy na přelomu dubna a května. Nymburské divadlo je nejsilnější v pohádkách. Dáváme zhruba osm titulů za rok. Jezdíme do dalších divadel jako je Liberec, Jablonec, Kutná Hora, Kolín, Pelhřimov, Zruč nad Sázavou nebo nahoře Litoměřice a Děčín. Teď máme hotovou Cestu kolem světa a potřebujeme nazkoušet pohádkový titul. Chystáme také nový projekt pro druhý stupeň základních škol a pro střední školy. Chtěli bychom připravit pořad jako prevenci. Teď je velký problém na školách s kyberšikanou, takže bychom chtěli vymyslet autorské představení na toto téma, které by bylo také zájezdové.

Už máte představu, kdo by psal scénář?

Udělali jsme takovou soutěž pro školy, které jsme vyzvaly, aby děti napsaly práci, svoje zkušenosti s kyberšikanou. Musí to být pro ty děti akční. Nebude to jenom posezení s vyprávěním. Mám zajímavé kontakty na Karlově Univerzitě. Existuje plno námětů, třeba ten, že by se na tom podílelo více lidí, propojilo by se to s univerzitou. Mohla by to být zajímavá práce. Ale bude jí hodně. Je to čtyřikrát víc práce, než když si vyberete scénář, lidi a jdete zkoušet. Naopak všechny autorské věci jsou velmi pracné a na dlouhé lokte. Dává se dohromady velmi dobrý tým lidí. Takže uvidíme.