Kde se to koná? 
V pekárně? Trochu jsem se divil, že koncert jazzového kvarteta Vítka Beneše se má odehrát v Café a pekařství pod novým domem v Kolínské ulici. A vážení, jde to s plnou parádou. Prostor koncipovaný do písmene eL lemují stolečky kolem pultu plného lahůdek. I pivo se tu čepovalo.

A byl plný dům. Alespoň tedy v kavárně. Kvarteto klávesisty a zpěváka Vítka Beneše umí nalákat své příznivce kamkoliv. Nutno podotknout, že ač prostor není koncipován běžně na hudební produkci, umí se přizpůsobit a večer 
s postupujícím časem zafungoval v podstatě jako regulérní klub, kde dojem mohlo malinko kazit jen světlo z prosklených lednic.

Nymburský multiinstrumentalista Vítek Beneš se obklopil neméně zdatnými 
a zkušenými hudebníky. Na kontrabas hraje Adam Havlín, na bicí Vít Blažek a na trumpetu Karel Pičman. Všichni jsou ještě zainteresováni v jiných domovský kapelách a tahle parta je pro ně zřejmě jistým osvěžením.

„Hrajeme převážně standardy, například od Roberty Flack, Duka Ellingtona či Cola Portera," vyjmenoval několik oblíbenců kontrabasista Adam Havlín a záhy to s kapelou potvrdil v písni Killing Me Softly Roberty Flack. Tuhle píseň známe u nás v podání Heleny Vondráčkové jako Dvě malá křídla. „Vítek zpívá líp jak Helenka," ozvalo se z publika a všichni si podupávali do rytmu krásnou píseň v podání Nymburáků.

Nezpívalo se moc česky, 
a když, tak to byly vždy Zuzany. V jednom případě Zuzana Michnová, která nazpívala 
s Marsyas na album Kousek přízně Blues navečer. „Mám tuhle písničku prostě rád," uvedl Beneš jednoduše, aby ji zahrál ten večer ještě jednou. „Máš říct, že já jsem ženská, jak má být," zpívá se v bluesové písni.

Druhá Zuzana, tentokrát Navarová, měla své zastoupení v písni Andělská. Pamětníci vzpomenou na podařené album Skleněná vrba s kubánským kytaristou Ivánem Gutierrezem, jehož je součástí.

Potěšila a rozhoupala boky několika sličným posluchačkám také coververze Stinga Englishman in New Yourk. „Teď nebudeme hrát jazz, ale všichni jazzmani tohoto pána hrají proto, že umí skvěle zpívat," pronesl Vítek Beneš za klapkami a mohlo se začít.

Kapela hrála známé písně, vždy však ve vlastní úpravě.

Zajímavý pohled se naskytl při pohledu na muzikanty. Dalo by se je totiž po pozorném sledování rozdělit na věčně usměvavé a věčně zamračené nebo soustředěné. Oba Vítkové, tedy Beneš a Blažek, oba též v kšiltovkách, se usmívají nonstop, očima se kontaktují. Na druhé straně Karel Pičman a Adam Havlín se usmějí jen výjimečně. Prostě rovnováha musí být i tady 
a v tuhle chvíli je kvartet vyvážený. To jen na okraj.

„Hrajeme tu podruhé, Vítek když naše hraní uváděl, říkal, že vlastně hrajeme pouze tady," smál se Havlín a už byl svoláván spoluhráči na plac.

Příjemnou se zdála i úprava písně, kterou zde hráli v originále, ale před lety ji Vítek Beneš otextoval jako Prej jak se cejtim a hrál se svou kapelou Triquetrum. Zpívá se v ní 
i o hospodě Žofín na Zálabí. 
V pátek jsme se na Zálabí posunuli o pár desítek metrů dál. A nálada panovala báječná, cítili jsme se dobře.

Prostě v Nymburce se dá zajít na jazz do pekařství. Co je na tom divného…