První besedu jsem měla v knihovně v Pečkách u Kolína, v roce 2003. Jel tam se mnou můj kamarád, novinář a fotograf, a cestou se mě zeptal, o čem budu mluvit, a já řekla, že nevím. Měla jsem sice napsaných asi deset listů, kde jsem shrnula celý svůj život, přidala jsem i ukázky z mých knih, a když beseda začala, asi dvě minuty jsem z těch papírů četla, ale nešlo to. Myšlenky byly rychlejší. Odstrčila jsem papíry a mluvila jsem bez nich a beseda trvala tři hodiny…

Od té doby jsem besedovala asi v devadesáti knihovnách po celé republice. I rok 2010 jsem začala besedami v Jemnici a ve Frenštátu pod Radhoštěm, v únoru to bylo Brno a Ostrava, v březnu Olomouc a v dubnu mě čeká Hodonín, Veselí nad Moravou a Kyjov. Na Moravu sice jezdím nejvíc, ale zvou mě i knihovny ve Středočeském kraji. Byla jsem v Mladé Boleslavi, v Čáslavi, v Červených Pečkách, v Jílovém, v Nymburce, v Praze v Letňanech, v Týnci nad Labem, a nepočítám desítky besed v Kolíně a okolí - teď se například chystám do Ovčár. Mí čtenáři mě milují, na mé knihy jsou pořadníky a milují mě i knihovnice. Nechlubím se. Konstatuju to. Kdo nevěří, ať si přečte dopis od Soni.

„Dobrý den, paní Ireno. Byla jsem včera na vaší milé besedě v Olomouci. Nemůžu říct, že byste mě nějak překvapila, přesně takovou pohodovou a příjemnou jsem si vás představovala. Nabila jste mě doslova pozitivní energií. Celý večer jsem se usmívala, že se mě i přítel vyptával, na co pořád myslím. K Vašim knížkám jsem se dostala před pár měsíci jen náhodou. Jsem těhotná a měla jsem tři měsíce strašně silné nevolnosti. Do knihovny jsem se sotva dobelhala a šla si vybírat knížky. Udělalo se mi zase zle, tak jsem si musela chvilku sednout na židličku a zrovna u regálu s písmenem F. Bylo tam několik knížek, které začínaly slovem, KDYŽ a to mě zaujalo. Tak jsem si řekla, že dvě zkusím přečíst a uvidím.

Vím, že ta první byla Když nemám, co jsem nechtěla a pro mě byla opravdu jedinečná. Musím říct, že se od všech ostatních lišila, byla vážnější a fakt mě dostala. Pak jsem od Vás přečetla všechno, co v knihovně bylo. Proto mě moc potěšilo, že se na nás do Olomouce přijedete podívat. Chtěla bych vám říct, co jsem vám neřekla na besedě - pomohla jste mi překonat tři naprosto příšerné měsíce těhotenství, kdy jsem znala jen postel a cestu na záchod (myslela jsem si, že umřu a že to nikdy neskončí). Nepřeháním, když řeknu, že jsem se od toho stavu dokázala odpoutat jen díky Vám a Vašim povídkám, které mi přinášely úlevu…“

Pochlubila jsem se Soňou v Činoherním klubu a Standa Zindulka pokýval hlavou. „Vidíš, kůzle z Kolína, kam se na tebe hrabe Zentiva!“