Byl to špatný den od rána. Někdo na parkovišti pod našimi okny nemohl rozjet auto a pokoušel se o to zhruba od půl páté. Když konečně odjel a já se začala znovu propadat do snů, zakňučel před dveřmi mého pokoje Atíček, pan Fuchs ho ke mně pustil a Atíček se svými jezevčími dvanácti kily skočil ke mně na postel. Chvíli ostražitě stál. Někdy se totiž stane, že ke mně žuchne v noci, já se leknu a - přátelé němých tváří odpustí - skopnu ho z postele. On s tím počítá, je připravený elegantně přistát na zemi a jít si lehnout jinam, takže i v tuto chvíli vyčkával, a když viděl, že ho tentokrát přijmu, slastně vzdychl a svalil se mi v nohách.

Budík zazvonil v šest hodin a já se na sebe naštvala, protože jsem myslela, že jsem si ho dala až na půl sedmou… ach jo. Škoda půl hodinky spánku. V půl sedmé mi poslala dcera z vlaku esemesku. „Tak to je paráda. Vlak narvaný, stojíme v chodbičce…“ Představila jsem si ji, jak při pondělku balancuje v přeplněném vlaku a bylo mi jí líto. A mě to čeká v osm hodin, napadlo mě, a špatná nálada narůstala. A to jsem ještě čekala důležitý e-mail.

Kolem půl osmé mi konečně mobil zapípal. Vrhla jsem se k němu a přečetla si cizí jméno odesílatele e-mailu. Máš to správné prádlo?, bylo uvedeno v předmětu, který se mi zobrazil v esemesce. Tak na tuhle blbou otázku mám zrovna náladu, řekla jsem si, zkontrolovala jsem, jestli mám v kabelce brýle na čtení a peněženku, a šla jsem na vlak. Přijel včas a nebyl narvaný, seděla jsem pohodlně, dokonce jsem si přečetla noviny a vyluštila křížovku, a nálada se mi trochu zlepšila.

V Činoherním klubu jsem se šla před zkouškou podívat na internet, abych zjistila, kdo se mě ptá, jestli mám to správné prádlo. „Zavítali jste do butiku L. Ch., na radu ohledně správného výběru podprsenky,“ četla jsem v e-mailu. „Nechte si poradit od odbornice na slovo vzaté!“ Nenosím podprsenku od sedmnácti let, chtělo se mi zakřičet, a nezačnu ji kvůli paní L. Ch. nosit v šedesáti! A najednou jsem cítila, že moje špatná nálada definitivně zmizela.

Zasněně jsem koukala do roku 1965, kdy mi bylo patnáct, a rozhodla jsem se, že si obarvím podprsenky v černé barvě DUHA, a když už jsem měla hrnec plný krásné černé barvy, hodila jsem tam i všechny spodní kalhotky a podvazkové pásy, a pak jsem na půdě našeho domu všechno pověsila na šňůry a hrdě jsem koukala na elegantní, černé prádlo, které bych tehdy těžko někde koupila, protože v obchodech černé prádlo nebylo, a i kdyby bylo, tak bych na něj neměla, kdežto tahle moje černá elegance mě stála pár korun za DUHU…

Den sice začal špatně, důležitý e-mail mi nepřišel, zjistila jsem, že nemám správné prádlo, ale zase jsem si hezky zavzpomínala… A pak jsem vzala nápovědní knihu a šla jsem spokojeně zkoušet.