To jste hezky načasovali, zrovna k 10. výročí zoo dnes otevíráte nový opičí pavilon. Ale vy jste ho stavěli docela dlouho, že?

Od základů jsme ho stavěli asi sedm let, a to podle toho, jak jsme byli movití. Někdy jsme se na drahé technologii finančně vyčerpali a pak jsme zase chvíli museli čekat. Celý pavilon stál odhadem asi 600 tisíc korun a pro tak malou zoo, jako je ta naše, to bylo téměř nad naše síly.

Pavilon má naprosto originální pojetí, vypadá jako slavný starobylý kambodžský chrám Ankor Vat v pralese. Proč zrovna tak?

Kambodža a ty obličeje v Kambodži jsou naprosto fascinující. Když z pralesa najednou trčí obrovské obličeje, sochy, zbytky chrámů, tak to na člověka působí. Takže jsem si myslel, že to bude fascinovat i diváka v zoologické zahradě.

Teď ho bude obývat, nebo vlastně už obývají, jaké opice?

Gibboni zlatolící, nebo také žlutolící. Jsou z Vietnamu, Laosu, Kambodže, takže ta oblast odpovídá.

Jak se jim pavilon líbí?

Velice, už tady pěkně řádili. Hlavně na lanech. Je to párek, sameček se jmenuje Kuba a samička Gábina. Máme je zapůjčené a chtěli bychom se pokusit o vlastní odchov.

Z vašich vyprávění vím, že jste měl ale jiný sen…

Ano, chtěli jsme nesmírně vzácné opice přímo z Kambodži, velmi barevné. Běžně je člověk vůbec nezná, fotek je málo. Jmenují se Langur Duc, je to opice těžká k odchování a má ji teď na světě v páru asi jen zoo San Diego. Bohužel, nepodařilo se nám to.

Budete se pokoušet dál?

Určitě ano. Ale teď se budeme snažit odchovat vlastní opice. Jinak bych si někdy chtěl udělat cestu do Vietnamu a pokusil se tam Langur Duc získat, oni je odchovávají.

Na sedmileté pouti při stavbě pavilonu jste někdy uvažoval, že to nedoděláte?

Rozhodně mě deprimovalo milion dotazů typu „opičky budou kdy“. Jenže to záleželo na financích. A také jsme stavěli sami. Pomohla nám ale řada dobrovolníků, nejen z Čech, třeba i z Japonska. Vzpomínám si na japonského chlapce Tošiho, který se tady tak unavil, že než mu manželka po polévce přinesla ke stolu druhé jídlo, tak u něj usnul. Bez pomoci všech těchto lidí bychom to neměli.

Měli jsme i štěstí na lidi, kteří pavilon tvořili. Sochař Michal Jára z Nymburka a malíř Robert Konečný z Rokytnice nad Jizerou. V pavilonu je využívána metoda optického klamu, kdy reálný výjev přechází v nástěnnou malbu, ale tak věrně, že to divák vůbec nepozná. Přesně tak jsem si to představoval.

Pavilonem opic se vám splnil dlouholetý sen. Co plánujete dělat dál?

To se v každé zoo vždycky odvíjí od toho, co má pan ředitel rád (smích). Já jsem zaměřený na mravenečníky a tak je to takový můj velký sen, postavit pavilon pro ně. Takže udělat ještě jeden podobný chrám, tentokrát ale v májském stylu a tam mít mravenečníky. To je ovšem hudba budoucnosti, to bude velmi nákladné.

A v nejbližší době?

Chceme zprovoznit obří akvárium, které jsme už do zoo nastěhovali. Do dvou let bychom to chtěli zvládnout. Byly by v něm umístěny ryby Polabí, sumci, štiky a podobně. V budoucnu bych tam ale chtěl mít americké veslonose. To je velmi bizardní ryba, která je u nás málo chovaná.

A ještě máte nějaké plány?

V koutku, kde teď máme tzv. Dallas, tedy slepice, prasátka a tak, bychom rádi vybudovali jezírko s asi pěti tučňáky.

To bude fajn. Zavzpomínejte ale teď na úplné začátky zoo…

My jsme vlastně začínali od mínusu. Fara, kde nyní zoo sídlí, byla úplně vybydlená, zahrada byla tak zarostlá, že nebylo ani vidět, jak je velká.

Jak jste na tu faru přišel?

Jsme všichni katolíci a v Úvalech, kde jsme předtím bydleli, mi už zahrada byla malá. Můj sen byl mít mlýn s vodou, kvůli plameňákům. Ale to se nedalo zaplatit. Byl jsem jen učitelem na gymnáziu. A pak jsem četl inzerát, prodám faru. Tak jsem si říkal, proč ne. A až budu starej, tak už se budu jen do zoo chodit dívat. Budu v přízemí na vejminku a nahoře v patře bude můj nástupce. A já si třeba vymíním, že budu dělat vrátného (smích).

A mít zoo, na to jste přišel jak?

Všecko je to o zodpovědnosti. Já jsem od mala měl rád zvířata, děda byl velký chovatel. Já byl spíš panelákový kluk, ale když jsem byl u dědy na venkově, tam jsem se našel. Ve věku, kdy jsem ještě nechodil do školy, jsem už choval hrdličky a chodil jsem je po pětikoruně prodávat do trhu do Kolína. A to jsem ani nevěděl, kolik je těch pět korun peněz. Pak přišla další zvířata a nakonec to přerostlo až do rozměrů zoo.

Co byl váš první úspěch?

To byl odchov bažanta – satyr Teminkův. Koupil jsem párek bažantů v Holandsku, za peníze, které nám darovala tchýně na nástavbu domu. Stály 750 dolarů, to byly tehdy velké peníze. Když jsem k nim šel, zouval jsem se, aby nedostali žádnou infekci, stále jsem je hlídal, a nakonec se povedl odchov. Mláďata jsem vyměnil za další druhy a takhle vlastně zoo začínala. A tchyně chodila kolem klece a říkala, ti bažanti určitě stáli tisíc korun. A já na to, ano maminko, tisíc korun (smích).

Které máte mezi zvířaty oblíbence?

S čím začínáte, to vám většinou přiroste k srdci, takže u mě to jsou ti ptáci. Ale třeba nemám moc rád holuby, protože ty se mi nedařili odchovávat. To nesu špatně.

Co obnáší dělat ředitele zoo?

Jako Baťa, který znal úplně všechno v továrně, tak to musím i já. Prostě dělám všechno. To není jako ve velkých zoo, že ředitel neví, co je to krájet jablka na kostičky, uklízet trus nebo sbírat papírky. Prostě jsem takový dělník. Za svůj život jsem nakrájel tuny jablek.

Nemáte sekretářku…

Nemám a to je strašný. Zabývat se úřadem, lejstry, to jsem nikdy nechtěl, zabere to spoustu času a nebaví mě to. Ale musím.

Měli jste jako tak malá zoo problém získat licenci?

Podmínkami ani ne, spíš přístupem. Tady jakoby bylo zakódováno, že tuto licenci budou mít jen ty velké zahrady. Tomu, že to chceme i my, nechtěli ze začátku rozumět.

Jakých těch deset let zoo bylo?

Nejtěžší byl začátek. Když je to ve vývoji, lidé mají představu, že je toho málo. Čím jste větší, tím větší je o vás zájem a rychleji se buduje. Čím vyšší výročí zoo, tím snadnější život. Jsem vcelku spokojený, ale já jsme maximalista, takže mě to nutí pořád dál a dál…

Máte dvě malé děti. Počítáte s tím, že si vychováte nástupce?

Já mám pět dětí, ze dvou vrhů. Ty starší děti se smějí, že by tady v zoo nikdy nepracovali. U těch malých se to ještě nedá říct.

Vy jste ale jako zoo také členy nějaké prestižní asociace, že?

Ano, jsme členy asociace euroasijských zahrad a akvárií. Je tam asi 40 členů a už dva roky nikoho nepřijali.

Jak se to povedlo vám?

Se štěstím. Měli jsme doporučení dvou českých zoo. Když jsem přišel na řadu a měl jsem něco říct o naší zoo a viděl jsem před tím, jaké tam byly ukrutné boje třeba o velkou zoo Petrohrad, tak jsem si říkal, že tam se nedostaneme. Tak jsem jen slušně vysvětlil, že máme maličkou zoo, že v ní chceme mít jen menší zvířata a oni mi dali plné členství. A pak mám k tomu ještě jednu veselou příhodu. Přihlásil se jeden z akademiků a zeptal se, na které stanici metra musí vystoupit, až k nám pojede (smích).

A byl v Chlebích?

Většina z nich byla a líbilo se jim u nás. Říkali, že to ještě nikde neviděli.

Co vy a zoo?

Chtěl bych ještě asi 10 let vydržet a pak už bych chtěl najít nástupce. Aby prostě zoo fungovala jednou i beze mě, ale nechystám se do důchodu.