Milena Chladová je řízek. Na svůj věk vůbec nevypadá, barví si vlasy, v uchu nosí dlouhou náušnici s černou kočkou. Vypráví o tom, jak začala psát „svůj život.“ Od svého února 2010, jak říká, píše denně jednu krátkou povídku. Je jich tedy už přes stovku. Nebere si servítky, píše, jak mluví, jak žije. Při četbě jejích textů mě napadlo přirovnání Petr Šabach v sukních. Má ho prý ráda, ale raději nosí kalhoty. Vnučka jí říká babča s jednou náušnicí.

Psala jste někdy dřív?
Psala jsem v ruce nebo na stroji básničky. Také ráda maluju temperami na dřevo hlavně lidi a mé fantazie. Baví mě navrhování interiérů, já miluju barvy. Byt v Jankovicích jsem si vytvořila k obrazu svému. Přes celou stěnu máme například v klipech fotky z dovolených. Tak s manželem stále cestujeme. Tady jsme byli v Holandsku, tady v Tatrách (smích).

Kdy vás napadlo založit svůj internetový blog?
K blogu mě přivedl kamarád, který mi poradil, abych se ze svých vzpomínek a zážitků prostě vypsala. To není špatný nápad, říkala jsem si, a od 18. února píšu denně jeden článek, cint.

Denně jednu povídku. To musí být náročné?
Nejhorší na tom je, že já si pamatuju detaily, když jsem šla do učení nebo když jsem si jako malá hrála u vodárny. Z práce si pamatuju všechny příběhy, jen nevím přesně, v kterém to bylo roce.

Jakou povídku jste napsala dnes (rozhovor se uskutečnil ve čtvrtek)?
Dneska jsem napsala povídku Hřáti si hada. Je o tom, jak jsme jezdili na podnikovou chalupu do Josefova Dolu. Když nám ji vzali, obrečela jsem to. Je tam krásná příroda.

Jakými tématy se ve vašich textech zabýváte?
Je to hodně rodina. Pravdou je, že si někdy neberu servítky a popíšu svou vzpomínku peprněji. Tak to prostě bylo. Jistě, že mám své mantinely. Pak píšu příběhy lidí z práce. Nejdřív jsem se jich zeptala, zda jim to nebude vadit. V mých příbězích mají přezdívky, jak jsme si říkali.

Máte nějakou zpětnou reakci na své texty?
Můj bývalý kolega Frank čte blog od začátku a pořád mě ponouká: Piš, piš, piš. Dokonce říká, že to je na knížku. Komentáře pod jednotlivými články jsou vesměs kladné. Holky, co se teď vrátily z dovolené a které tam popisuju, se chechtaly.

Kolik to je dodneška povídek?
První díl čítá přes osmdesát vzpomínek. Ten je hotový, začíná mým narozením a končí nástupem v Nymburce na dráhu. V pomyslném druhém díle se věnuju našim příběhům z práce. Je tam i ten, jak naši kluci pomáhali při povodních a několik dní drželi doslova v rukou domek, který jim mizel pod vodou.

Sledujete jiné blogy?
Blogy kolegů občas sleduju. Mám ráda autorské blogy. To jsou lidi, kteří to mají v hlavě srovnané. Líbí se mi například blog Aselhaze. Je to mladý kluk, který píše fantastické fejetony a články. Pavel, který žije napůl v Německu, napůl tady, bezvadně fotí. Posílá je na svůj blog i s komentářem. Čarodějnice je asi v mém věku, píše o rodině, o výletech, ale z jiného úhlu, než já.

Pomáhá vám psaním se z věcí vykecat?
Je to tak. Člověk se musí někdy vykecat. Musí mít občas svou vrbu. Tím, že něco napíšu, pomáhá mi to v sobě ten kámen oddrolit někam pryč. Vyplivnu to ze sebe a řeknu si: Tak, a šmytec.

Naplňuje vás psaní? Je to vlastně vaše současná práce.
No, psaní mě rozhodně baví víc než žehlení. Mám tam teď koš prádla a tak na něj od svého psaní pokukuju.

Píšete ráno nebo večer?
To je různé. Večer ale spíš chatuji s lidma z neoficiálního fanklubu seriálu Ulice. Už jsme byli v ateliérech a setkali se s herci. Dokonce nás tam provázel šéfproducent. Jedu se podívat v červnu podruhé, budou tam všichni herci z Ulice. Bude se natáčet nějaká demonstračka. Chodíte tam a setkáváte se s herci, s kterýma se můžete vyfotit. Mám hromadu fotek. Jsou fantastičtí. Televize Stream s námi jako fanklubem natočila dokument. Mluvila jsem tam s Petrem Vackem, Ondřejem Pavelkou nebo Jaruškou Obermaierovou, v Ulici paní Niklovou. To je úžasná ženská.

Jste seriálové dítě? V Česku to tak máme.
Seriálové dítě asi nejsem, mě chytla akorát Ulice. Za komunistů se mi líbilo Třicet případů majora Zemana. Kdyby do toho nervali politiku… Jenže ta byla tehdy všude.

Povídek z fungování na dráze je tedy pořád dost.
Těch je strašně. Dráha byla pro mě zásadní. Půjdu je tam navštívit, tak třeba ťuknou a já se rozvzpomenu (smích).

Koho ráda čtete?
Mám ráda Remarqua, Bukowskiho. Miluju Betty Mc Donaldovou. I Hrabala, ale jen knížky Krasosmutnění a Městečko, kde se zastavil čas. Nejsem Hrabalolog.

Když píšete, zároveň se vracíte ve vzpomínkách na ta místa. Prožíváte to znovu?
Dostává mě to někdy až moc. Vzpomenu si na nějakou situaci a začnu se chechtat. Psala mi mail kámoška z intru, která se tam poznala, že se strašně nasmála. Ty to tam prý mastíš, stejně to bylo bezvadný, viď? Na druhou stranu, když jsem popisovala, jak se mi zabil přítel pár dní před svatbou, tak to jsem psala na třikrát. Uřvaná jsem byla a musela si vzít prášek. Pořád se mi vrací okamžiky, kdy se vyboural na motorce nebo když holce vzaly nohu jezdící schody v Praze. Když to ale napíšu, něco se ve mně uvolní. Mám víc místa na dýchání.

Znáte spisovatele Petra Šabacha?
Znám, líbí se mi, že si také na nic nehraje. Knížka Hovno hoří je myslím předobraz filmu Pelíšky. Jednou jsem chtěla psát po internetu román společně s Michalem Vieweghem. On tam rozepsal téma a lidi ho dopisovali. Z došlých textů si pak vybíral. Jenže se mi ten příběh nelíbil.

Uvažujete někdy o knižním vydání?
Napadlo mě to, poslala jsem několik povídek do nakladatelství Paseka. Odepsali, že by mi to vydali, ale musela bych silně upravovat. To se mi nechce. Dneska lidi nečtou. Vydání knížky je zatím v oblasti science fiction. Poslala jsem něco i Halině Pawlovské do jejího časopisu Glanc, ale neodpověděla.

Proč jste váš blog nazvala Pindy?
Manžel, když do něj mluvím, mávne vždycky rukou a říká: To jsou jen pindy starý Mindy. A bylo to venku.

MILENA CHLADOVÁ se narodila v roce 1951 v Nymburce. Vyučila se pasířkou bižuterie v Jablonci nad Nisou. Pracovala v tiskárně, rybárně, jako vedoucí prodejny v Klenotech a 23 let jako dispečerka u Českých drah. „Lidi ze zabezpečovačky, kde jsem dělala, miluju. Mockrát mi pomohli, i když jsem se ocitla ve srabu,“ říká Milena Chladová. Ta je od února v důchodu a nabízí se dodat, že v důchodu spisovatelském. Každý den totiž napíše jednu kratší povídku na svůj blog s názvem minda51.blog.cz. Má tři děti – Davida, Marka a Lucii, a tři vnoučata.
Milena Chladová – Žlutý růže z Texasu (úryvek, přidáno na blog 21. května)

Říká se, když umře máma, rodina umře taky… Asi jo… Tatík se proměnil v morouse, jeho zálety končily v prázdném bytě, kde mu nikdo nenosil jídlo pod nos, čisté prádlo na druhý den nebylo připravené a najednou mu mamina chyběla.

Lina pochopitelně pobyla pouze do rána, pak probrala prádelník s novýma osuškama a povlečením, které si mamina nakupovala do foroty, aby měli i v důchodu pěkné. Probrala sklo a vysypala z máminy krabice (krásná vyřezávaná truhlice podložená sametem a na klíček) všechny doklady a písemnosti, dala to tatíkovi do šuplíku v sekretáři. S vkladní knížkou a dvěma kufry dala tatíkovi sbohem a ať se ozve, kdyby bylo něco u notáře. Tatík ji asi ani nevnímal. Lina se vrátila za hodinu, vkladní knížku mrskla po tatim s úšklebkem: Sežerte si to! a odjela. Definitivně. Vkladní knížka byla totiž na heslo.

Tak jsem měla na starost i tatiho. Práce na směny, děti , manžel na směny a ještě dojížděl a prázdniny. Co s dětma? Vzala jsem si neplacené volno. Přátelé, kteří nás kdysi vzali s Mirečkem na dovolenou, pořád bydleli na druhé pavlači. Sice měli proti Jožanovi všelijaké výhrady, ale stejně mi Hanka sháněla práci, jen na denní. Nakonec to vyšlo u ní v podniku.. Práce na Askotách…takový rádoby počítač s děrnou páskou, zadávala se data.

Blbá práce, hodně jsem to motala, ale nakonec se zadařilo. Káča začala chodit do školy, Danda na minibasket, vypadalo to, že bude veliký po dědovi. Zjistila jsem, že jsem opět těhotná. No, to mi ještě scházelo! Jožan byl nadšený, že budeme mít holčičku a po tahanicích se nechal přeložit do Nymburka, abych nebyla na všechno sama. Jeho rodiče nám pomohli se zařízením dalších místností, jen tak spoře, ale to bylo útulné. Ale ta zima! Tu už jsem měla vyzkoušenou z dětství. Kýble uhlí nosit ze sklepa, topit v kuchyni a u dětí. Sami jsme skákali s rozeběhem do vymrzlých postelí.

Docela jsme uvítali, když Hanka s manželem oznámili, že koupili domek u Labe a jestli nechceme před tím, než to oznámí na byťáku, směnit ten náš „mrazák“ za jejich byt, který byl orientovaný na hlavní ulici a celý den tam šlo sluníčko. No, kdo by nechtěl ! Byl sice trošku menší, ale dobře upravený a hlavně teplý.

Stěhovali jsme se v únoru. Marion nám to občas přišla zkouknout a byla ráda , že mám konečně klid a pěknýho chlapa. V práci nás bylo asi patnáct holek skoro stejného věku. Přijaly mě docela vlažně. Tak jsem chtěla zapadnout…vystříhala jsem doma z kartonu králíčí uši. Protáhla růžovou stužkou, bambule od starého kulichu se mi taky hodila, dokonce jsem našla starý černý trikot ,o černé punčocháče u mě nikdy nouze nebyla. A boty na jehlách? Žádný problém.

Druhý den jsem se vykopala dřív a v šatně se převlíkla, vlastně dooblíkla. Nasadila jsem si uši, na trikot do pasu růžovou mašli, jehlice, které slibovaly, že když blbě šlápnu, určitě mě shodí. Bambuli z kulichu jsem si přišpendlila sychrhajckou na zadek. Zajíček jak z „Plejboje“. Uvařila jsem, nikým nerušená v kuchyňce patnáct kafí, naskládala na tác. Z poza dveří jsem jen zaslechla: No, ta Míša asi bude chodit do práce jak do lidovky. Viděl jste jí dneska někdo?

http://minda51.blog.cz