Jak jste dopadli na tom Beatsalonu?

Nejdřív to nevypadalo moc dobře. Jirka Kulich se tam začal hádat s moderátorem Janem Křtitelem Sýkorou 
o překlad názvu Dabble Dose. My jsme měli jasno: je to dávka hudlaření, on trval na dvojité dávce (jenže to by muselo být double – pozn. aut.). Místní to převzali, chovali se nafrněně a pokřikovali na nás JZD Nymburk a různý další poznámky. Trvalo to do té doby, než jsme začali hrát. Pak se to obrátilo 
v náš prospěch. Když uváděl naše skladby jako Vrtišoust, Mrkací panenka, Nádražní spáč a další, koukali na to jako na novou vlnu, bylo to něco nového. My jsme ten večer vyhráli. Když jsme skončili, lidi se stáhli a bylo z nich cítit, že nás podcenili. Možná nám ten vzdor pomohl k tomu, že jsme zahráli ještě lépe, než normálně. V té době s námi hrál také Petr Sýkora na klávesy. Ve finále Beatsalonu po nás hrál Natural z Karlových Varů a celkově ten rok vyhrálo Strakatý máslo z Ostravy. To bylo tehdy hodně populární, jednou hráli i tady v Nároďáku. Vemte si, že jsme se dostali z osmdesátky kapel z celé republiky mezi nejlepších osm. Nakonec jsme skončili pátí. I tak to byl obrovský úspěch.

V něčem vám to pomohlo?

Dostali jsme se pod Krajské kulturní středisko a udělali si profi papíry. Byli jsme tancovačková kapela s profesionálním statusem. Nejdřív jsme nevěděli, co to všechno obnáší. Chtěli po nás komponovaný pořad, ne jen hrát po zábavách. Od roku 1971 jsme se stali profíky, ale neživili se tím.

Jak často jste hráli?

Měli jsme každý své občanské zaměstnání a k tomu ještě hráli. A na dnešní dobu opravdu hodně. Hráli jsme minimálně dvakrát týdně, a ještě jsme dvakrát do týdne zkoušeli. Tam byl obrovský náboj, že nás to bavilo. Navíc jsme hráli převzatý věci a museli je střídat, abychom neopakovali pořád to samé.

Můžete vypíchnout nějaké štace?

Nejdřív se hrálo v okolí, ve Strakách na letním parketu, v Nymburce v Nároďáku, to byla naše domovská scéna. Hodně se hrálo v Milovicích, v Lysé (Hotel Polabí, později Král, dnes Calypsso – pozn. aut.). Jezdili jsme taky na Mělnicko, napadá mě letní parket v Prodašicích u Benátek nad Jizerou. Těch míst bylo obrovské množství, Jirka Kulich byl takový obchoďák a ty tancovačky dokázal vyjednat. Znali nás na Mladoboleslavsku, Havlíčkobrodsku, pak jsme začali jezdit i do jižních Čech.

Pořád jako Dabble Dose?

No, my jsme se museli přejmenovat, když zakázali anglické názvy. Chvíli jsme fungovali pod názvem Fontána, což nás moc nebavilo. Pod tímhle názvem jsme vydrželi maximálně rok, to nás otravovalo. Pak nastartovala éra Gradace. Tenhle název vznikl v roce 76, 77. Každý víkend jsme obráželi tancovačky.

Jaká byla v druhé polovině 70. let návštěvnost?

Obrovská, s dneškem se to nedá srovnávat. Když vezmu Nároďák, tak na nás chodilo 
1 200, 1 300 lidí. To je dneska nemyslitelný. Narvaný Nároďák. Na těch zábavách jinde chodilo 400 až 600 lidí, na letních parketech taky kolem tisícovky.

Střídali se muzikanti, nebo jste byli neochvějní jako Beatles nebo Led Zeppelin?

Sestava se pomalu začala střídat. První odešel klávesák Petr Sýkora. Klávesy pak hrál nějaký čas Jirka Kulich. V Nymburce začala zkoušet Erupce a Petr se k nim přidal. Jako další odešel Radek Bárta, to nás hodně bolelo, on to byl totiž i neskutečný kamarád. Dodnes neznám ten hlavní důvod jeho odchodu. Možná se přehrál nebo cítil, že na některé věci, které jsme hráli, nestačí. Usekl to ze dne na den. Začal s námi hrát nový bubeník Zdeněk Vacek. Poslední změna proběhla na poli baskytary. Odešel Láďa Zvěřina, na jeho místo nastoupil Ota Kouřík. Ota ale občas něco vyvedl (smích), šly po nás úřady. Po nějakém čase ho vystřídal Jirka Jarolím.

Nejsilnější sestava byla tedy na světě.

Do ní přišel ještě Tonda Hlavička na klávesy, Jirka Kulich mu uvolnil místo. 
V téhle předsodomovské éře jsme nahrávali v Praze. Natočili jsme například Na chvíli v lese, Mrtvý slunce a další. Zase to byly moje písničky, textově se na nich podíleli Jirka Teper, Milda Stehlík. To už nastoupili za mikrofon zmíněný Milda Stehlík a Růžena Pokorná.. Jirka Jarolím nestíhal tolik hraní, vrátil se Ota. To byla opravdu nejsilnější sestava, jakou jsme kdy měli.

Blíží se éra doprovodné skupiny Viktora Sodomy, který už ale platil za popového zpěváka.

Jednou jsme měli kšeft 
v Praze na Slavii. Také tam vystupoval Viktor Sodoma, který neměl kapelu, doprovodil by se z kazety. Produkční nás požádal, zda bychom s ním jednu píseň neodehráli. Šli jsme do šatny a tam se dohodli a zahráli ji. A už to bylo. Já tomu říkám konec bigbítu v kapele. I když je to paradox: Viktor Sodoma je rockový zpěvák. Jenže aby se uživil, musel zpívat něco jiného, ty Papoušky Kakadů a podobně. Nechtěli jsme to 
s ním hrát, ale nakonec se podvolili. Existoval komponovaný program s Viktorem a my jsme si tam udělali pár svých písniček s Mildou a Růženou. Jezdili jsme tehdy po celém Československu.

Pamatuju si, že jsme doma měli pár singlů Sodomy s Gradací.

Několik jich vyšlo 
v Supraphonu, povedly se třeba Zlatý déšť, Suknička nebo Halabala Rock´n´Roll. Na jaře 1979 nám Viktor odjel do Itálie vydělávat a nás agentura šoupla do baru do Domažlic. A to byl opravdu konec. Kdo nehrál v barovce, neví, co to je. Hráli jsme tam ještě v osmdesátém roce, zrodila se ponorka. Člověka to nebaví, hrát pořád dokola pro ty samý ksichty, šlapky, jejich pasáky a pro pár Němců. Odehrál jsem v osmdesátým poslední kšeft a řekl jsem: konec. Začalo se víc pít, než hrát. Odešel jsem.

Kam?

Začal jsem hrát s Telegrafem, tam jsem pobyl asi rok a půl. Hrál jsem na kytaru a zpíval. V roce 1982 mě zlanařili zpátky, to dělali doprovodnou skupinu zpěvačce Michaele Linkové. Přivedli mě jako zvukaře. Abych se necítil nějak ochuzeně, zpíval jsem občas od mixážního pultu. Taková trošku rarita 
u nás. Tím začala má zvukařská kariéra naplno. Za rok jsem naším Roburem najezdil 80 tisíc kilometrů a do toho jsem ještě chodil do práce. Musel jsem toho nechat, koncem roku 82 jsem skončil. Začal jsem se zvukařinou živit.

Koho jste zvučil?

Zvučil jsem různé zpěváky, ale i bigboš. Měl jsem svůj aparát. Krásný to bylo s Marsyas. Jezdil jsem například Babalet a České srdce. Končil projekt s Linkovou, blížil se rok 89. Zvučil jsem v dobách největší slávy Dalibora Jandu. Linkovou doprovázela skupina pod názvem Novum, která se pak přejmenovala na Kroky Františka Janečka. Tam ještě hráli pozůstalí z Gradace Jirka Kulich a Tonda Hlavička.

Do Telegrafu jste nějak prolongoval svou muziku?

No jistě, měl jsem tam svý písničky, ty jsem tam přinesl. Také aparaturu, protože oni tehdy neměli tak dobrý aparát. Musel jsem se rozhodnout, už to hraní s Telegrafem nešlo skloubit se zvukařinou. Dělal jsem pod PKSkou i Pragokoncertem, dlouho jsem zvučil Felixe Slováčka, Helenu Vondráčkovou, Petra Kotvalda. Jezdil jsem pod všema agenturama, dostal se do těch kruhů.

Jak jste se cítil v oněch kruzích?

Dobře. Já jsem se nikdy nikam necpal, to byla moje výhoda. Za nikým jsem nechodil, že mu ozvučím koncert, přicházelo to samo. Spíš jsem z nějaké spolupráce odcházel, pořád bylo z čeho vybírat.

Jak se díváte na kontroverzní osobnost Františka Janečka?

On je z těch lidí, kteří s lidmi manipulují. Já ale manipulovatelný nejsem. Vlastně jsme byli pořád na kordy. Já jsem ty kšefty jezdil, nebyl žádný problém. Jednou jsme se fest rozhádali. Franta na mě zkoušel, že můžu být rád, že s nima jezdím. Já mu na to odpověděl, že když se mezi slušnejma muzikantama zmíním, že jezdím s Kroky, tak si přede mnou odplivnou.

To bylo podivné společenství. I já poznal, že Markéta Muchová neumí zpívat. Jen je prostě hezká.

Muchová mi občas říkala: Jirko, moc mě do těch odposlechů nepouštěj, stačí, když mě poslouchají lidi (smích). Pavel Horňák zpívat uměl. Zažil jsem i Arnošta Pátka, který se vykutálel na podium. Už jsem viděl, že je chycenej, ukázal mi a já jsem za něj tu písničku zazpíval od pultu. Byl rád, že se udržel na nohou.

Zvukařina však nepřináší jen vzácné okamžiky, jak jsem se dočetl v knize.

Přihodil se mi nepříjemný úraz, pět set kilometrů od Kyjeva v tehdejším Sovětském Svazu. Náš autobus přepadla místní mafie. Měl jsem palcem promáčklé oko a řeznou ránu v ústech. Na prstu ruky měl ten dotyčný, se kterým jsem se dostal do křížku, diamantový hrot, a tím mě podřízl spodní patro zubů. Mysleli si, že vezeme věci, které by je mohli zajímat. Chvíli nás ještě honili, pak jsme zmizeli v uličkách. Nakonec jsem skončil po letecké přepravě v kyjevském špitálu, kde mě operovali. Franta za mě poslal náhradu, ale jak jsem zjistil, byl to bedňák od jedné pražské techniky. Vyndali mi stehy a po deseti dnech jsem letěl domů. I když jsem si bláhově myslel, že mě doktoři v Československu pomohou, opak byl pravdou. Na jedno oko nevidím. Propásla se doba, kdy mi mohli přišít sítnici. Do Ruska jsem jel znovu 
v roce 2000, ale s podmínkou, že budu mít ochranku. To už bylo s Karlem Gottem.

Jak dlouho jste jezdil se Zlatým slavíkem?

Od roku 1992 do roku 2004.

A mezi tím?

Mezi tím jsem dělal i muzikál, Pomádu. Ozvučil jsem v Pyramidě na Výstavišti 200 představení. Pořádající agentura mně dodnes dluží velké peníze. Pak jsem dělal muzikál Romeo a Julie a Brouky se slovenskými Backwards. To bylo na výstavišti ve Spirále.

Když se řekne Karel Gott, jaký je to člověk?

Je to neskutečný profík, všechno muselo být perfektně připravené. Nikdy se nestalo, že by nějakou zkoušku opomněl, to neexistovalo. Před každým představením se muselo všechno vyzkoušet. Má poctivý přístup, prostě profesionál se vším všudy. Byl to zároveň velký kamarád. Měl obrovský přehled, mohli jste si s ním povídat 
o čemkoliv. Výborný parťák, dokázal bavit kolektiv, srší vtipy. Zažil jsem mnohokrát, že my už jsme měli po koncertě zabaleno a on se stále podepisoval, tak byl oddaný svým fanouškům. Neskutečně si jich vážil, oni mu to dávali zpětně najevo. Jezdili jsme po Německu, Belgii, Rakousku. Dvakrát jsem s ním byl v Americe. Poprvé v roce 1996 v Atlantic City a podruhé o čtyři roky později v Carnegie Hall. Byl jsem s ním též v Moskvě v Kremlu, kde se konal koncert v sále pro pět tisíc lidí.

Vrchol bylo asi to Carnegie?

To je muzikantské nebe. Já byl tehdy snad jediný Evropan, kterého nechali sedět za pultem. V Carnegie říkali, proč byste nám sem vozili vaše zvukaře, když my tady máme ty nejlepší. Když se představení připravovalo, neinstaloval jsem ani mikrofony. Říkali: to je náš byznys, na to nám nesahej. Skončila příprava, já šel suverénně za pult. Šéf techniky se mě ptá: Vy to tady chcete zvučit? Já mu odpověděl, že jsem tam kvůli tomu přijel. Tak ještě že udělají nějakou nutnou přípravu a pak mě tam pustí. Připravili to, začala zkouška, šéf řekl: ok a už jsem ho neviděl. Byl jsem rád, byla to pro mě nejvyšší pocta, něco jak pro sportovce zlatá olympijská medaile. A já to ani neměl jako životní cíl, to spadlo z nebe. Přitom je to sál především na vážnou muziku, tam dělat popík je docela problém. Je to sál zhruba pro jeden a půl tisíce lidí.

Měl jste mrazení?

To jsem měl. Druhá půlka koncertu byla vestoje. Nakonec začali ve finále Karel 
s Helenou zpívat lidovky, to nestačily lidem kapesníčky. Atmosféra byla neskutečná.

Máte nějakou zpětnou vazbu na tenhle zážitek?

V Carnegie panovala všeobecná spokojenost, v Atlantic City se se mnou technici fotili a vysekli mi před Karlem poklonu, že má takového zvukaře.

Vnímal Gott tu spolupráci, že je i pro něj přínosem?

Pochopitelně, dával to najevo, že k němu patřím. Hádali se vždycky s Helenou. Karel řekl: To je můj Hájíček a Helena: Ne, to je můj Hájíček (smích). Jednou jsme hráli s Karlem v Německu 
a v Praze v Lucerně měla Helena vánoční koncert. Já sedl na letadlo a letěl ozvučit Lucernu. V Německu byl den volna, tak jsem pak skočil do auta a jel zpátky do Německa. Karel z toho měl málem zástavu (smích).

Zkoušeli jste v Hálkově divadle 
v Nymburce?

V Hálku jsem zkoušel s Martou Kubišovou, s Karlem Gottem jsem zkoušel v kulturáku na Loučeni a na zámku. Vždycky to bylo před turné, aby se to vyzkoušelo všechno, samozřejmě s kapelou. Karel se na vesnický sál nejdřív netvářil, ale pak si to místo oblíbil. Dostal tam najíst, 
k tomu domácí buchty, to se mu líbilo.

Jste v kontaktu i dneska?

Máme na sebe telefon, potkal jsem ho letos v lednu. Chvíli jsme poklábosili, už je to jedenáct let od ukončení té naší spolupráce.

Máte nějakou příhodu s Gottem, když zrovna nebyl ve formě?

Já jsem to nikdy nesměl dát do té polohy, aby lidi vycítili nějaký problém. Jednou za mnou přišel, měl zrovna dvoják v Praze Na Žofíně. Tvrdil mi, že se úplně necítí, že neví, jak to udělá. Jenže pak se rozezpíval a šlo to jako na drátkách.

V knize je vzadu vlepené středové kolečko na CD. To ale chybí, proč?

Nestihl jsem to do vydání knížky. CD nahrávám nově, ale chci, aby se tam zachovala atmosféra doby Dabble Dose. Kytary nahrává Michal Walter, jednu píseň dokonce nazpíval. Je to celkem osm věcí. Pak bych chtěl pustit do světa ještě jedno CD z našeho období, kdy byla populární nová vlna.

Kde je možné knihu Hajčus aneb Z Nároďáku do Carnegie Hall pořídit?

Je možné si ji obstarat 
v TICu na náměstí nebo
v sídle firmy GS v Komenského ulici v Nymburce.