Mají své domovské party, na plný úvazek je tady pouze Lucie, která by mohla svým hlasem bourat umakartová jádra 
v panelákových bytech. Nikam se neženou, nečekají na telefon z Lucerny. Své místo tu ale neodmyslitelně mají. Myslím, že by jim to slušelo zahrát si na nějaké fajn nezávislé akci, jako např. u Skaláka 
v Meziříčku, v Milkovicích 
u Standy Pence nebo ve smíchovské hospodě U Prince Miroslava. Martin Káďa Kadlec (K) – elektroakustická kytara, zpěv
Lucie Pavlíčková (P) – zpěv, občas kytara, Milan Navrátil (N) – elektroak. baskytara, Petr Bartoš Rolnička – perkuse

Jak jste se dali dohromady?

K: Prapůvodně to vzniklo tak, že já nastoupil do práce, kde už pracoval Milan. Do té doby jsem hrál jenom na basu. Milan chodil s Michalem Jeníkem (Zbožska, Inkogruence) zkoušet. Já začal s nima, za dva měsíce jsem se něco na kytaru naučil. No ale oni mi řekli, že mě nechtějí (smích).
N: Mezitím se na to Martin vykašlal a začali jsme hrát spolu.

Kdo píše texty?

K: My to máme částečně rozdělené, protože když Lucka do kapely přišla, už jsme nějaký písničky měli zažité.
N: Spolu s Káďou jsme zkoušeli asi půl roku, pak se přidal na bubínky Petr Bartoš, zvaný Rolnička. Zhruba po roce nastoupila až Lucka. Vznik datujeme 2012.

Texty jsou pro vás jak důležité?

K: Pro mě osobně ano. Text by neměl být jen takovým prásknutím bičem. Píseň Hybridní dnešky je od Martina Dohnala z Galerie v Pojedech. On nám dal více textů, zatím jsme zhudebnili Deště.

Do příchodu Lucie jste fungovali pouze instrumentálně?

K: Ano, celou tu dobu jsme hráli jen instrumentálky. Delší dobu jsme se navzájem dobírali, že by to nějaké texty chtělo. Nejjednodušší varianta je vzít svou nejoblíbenější knížku (smích). Jmenuje se Soumrakodlak II. a je od autora, který si říká Gato. Jsou to povídky. Dva texty jsme z nich použili. Písně se jmenují Gato a Markova cesta. V jedné z nich se ptá muž pána, u kterého přebývá, jestli si může před spaním zazpívat. On mu řekne, že samozřejmě může. Já neznám jeho původní melodii, ale udělal jsem svou, jak si ji představuju.

Hrajete i v jiných, řekněme domovských kapelách.

N: Akustici byl pro nás vlastně takový odpočinkový projekt. Já stále hraju v Mysoginist (death/grinde).
K: Já už léta v Komplexu viny (hardcore/punk), Rolnička v Lipnu (rumunské dechno). Tenhle projekt byl jakási odbočka na vyplnění nějakého prostoru, který nemáš se svou kapelou. Energie tam prostě byla. U mě obzvlášť, protože s Komplexem jsme v té době moc nezkoušeli. Je to zklidnění. Míla hraje bordel, my s Komplexem, to je taky bordel (smích).

Ty jsi, Lucie, někde před Akustiky zpívala?

P: Já jsem hrála a zpívala hlavně po hospodách. Někdy s tátou a ségrou, všichni doma zpívají a drnkají na kytary. Krátce jsem zpívala v kolínských skupinách: v punkové kapele Pochcaná ruka 
a v metalovém Komatu. (Vida, Káďa hraje punk, Míla metal. Tady se to mohlo nějak muzikantsky duchovně propojit – pozn. aut.).

Žánrově jste si řekli, co budete hrát?

N: Takhle jsme o tom nepřemýšleli, ale nějak to s námi jde.
K: Já hraju na španělku tři roky. Co chceš hrát, když se naučíš pár akordů? (smích) Jsi rád, že udržíš baréčko 
a prostě jedeš. Když jsi odkojený punkem, tak to ani jinak nejde.
N: Dneska už bych to ale punk rockem nenazval. Lucka má nové věci, který hrajeme a to už je úplně jiná liga. To je folk.

Jaký je tedy dnes váš repertoár?

K: Možná se už dostaneme na deset písní. Ze začátku jsme vlastní tvorbu doplňovali covery. Bylo to půl na půl, čtyři své a čtyři převzaté písně. Ty pocházely od Davové Psychózy a kapely Uštkni z Rožnova pod Radhoštěm (upravená píseň Blesk).
K: Píseň Deprese je první věc s Luckou. Nazkoušeli jsme ji během první zkoušky. Byli jsme překvapení, jak to dobře sedlo.
N: Vůbec první naše píseň je Skapanková. (Vzniká bouřlivá debata, která píseň byla vlastně ta první, která druhá. Zazní i toto: První byla Druhá (smích) – pozn. aut.)

K čemu by jste svou tvorbu přirovnali. Pro koho hrajete?

K: Především hrajeme pro toho, kdo to vydrží poslouchat (smích). My moc koncerty nesháníme. Většinu koncertů, které jsme odehráli, jsme si sami uspořádali, nebo se k někomu přifařili 
ve Mlejně.
N: Ještě jsme hráli třeba 
v Liberci v Pivním azylu 
a v Kněžicích U Pekaře.
S rozdělením zpěvu to máte jak?
K: Gata zpívá Lucka, stejně tak Depresi. Markovu cestu zpíváme napůl, podobně Hybridní deště. Vraky je nová Lucčina věc.

Baví vás to spolu zpívat?

P: Strašně moc, jsme jako indiáni (smích).
K: Díky koncertům a hraní s Akustiky jsem začal často sám zpívat před lidma a zjistil, že mi to opravdu nejde (smích).
N: Normálně hrajem tvrdou muziku, tam se ten zpěv až tak neřeší.

Našel jsem vás v tvůrčím procesu?

N: Momentálně jo, máme rozdělané asi tři písničky.
K: Vlastně čtyři, jednu jsem si včera zkoušel doma, tu ještě ani zbytek nezná (smích).

Zmiňte nějaké pro vás důležité koncerty.

K: Pro mě to byl hned ten první, na oslavě deseti let Komplexu viny v poděbradském Boss Baru. Tam z nás byli všichni příjemně překvapení. Málokdo čekal takovouhle hudbu. Ti lidi tam jsou hodně tolerantní a na rozjezd festivalu to hodnotili jako proč ne.
Hráli jsme na Punxs pikniku ve Třech Dvorech na hájence. To je festival, který trvá víkend, podává se tam vegetariánská strava, hrají různé hry, většinou ping pong, teď i baribal. Tam to zase moc dobré nebylo. Já si říkám, že bych neměl hrát na akcích, které pořádám. V pátek jsem fungoval za barem, 
v sobotu máš něco zahrát (smích). Všechno to docela prožívám…
Pár koncertů jsme si dělali ve Mlejně, dva U Štiky v sezónním stánku na cyklostezce.
P: Pak ještě v Pojedech 
v Galerii, to byl můj první koncert s klukama. Strašně jsem se bála a nevěděla, co na to lidi řeknou, jak budou reagovat.
K: To byla povedená akce, hrálo tam ještě Lipno a Dáša fon Fl´aša.
P: Přivezla jsem si odtamtud koťátko.

Máte nějakou nahrávku?

K: Chtěli jsme si založit profil na Bandzone, kde musíš mít nějaké nahrávky. Studio jsme si udělali zase ve Mlejně a to demo nám nahrál Pračlověk (Martin Novák – pozn. aut.).
P: Pak to použil do svého projektu na vysoké škole 
v Brně. Nahrávání, to byla dobrá a veselá akce.
N: Nahráli jsme osm, devět věcí, na Bandzone všechno Rolnička nedával.

Jak se vám nahrávka povedla?

K: Osobně jsem tu nahrávku dělal, protože jsem to chtěl slyšet z druhé strany. Vnímal jsem ji jako pracovní nahrávku, jestli se s některýma písničkami třeba bude ještě něco podnikat.
N: Jsme spokojení, myslím, že se to povedlo.
K: Pračlověk to dělal na koleně. Je obdivuhodné, jaký zvuk z toho dokázal vydolovat. Je na tom opravdu vidět, že ho to baví.
N: Měl jsem jednou pěkné okno. Trvalo poměrně dlouho. Ono to je hezké nahrávat, ale musíš vědět, co máš hrát (smích).

Máte nějaké spřízněné kapely?

K: O žádných nijak zvlášť nevím. S Dašou jsme hráli ve Mlejně, Pojedech a v Bossu 
v Poděbradech. Ten by to mohl splňovat, hráli jsme 
s ním nejčastěji. To je naše spřízněná kapela, i když hraje sám (smích).

Jak jste vůbec objevili Lucii?

K: To jsem jednou šel s přítelkyní přes hradby na procházku. Najednou slyším zpěv a kytaru. Tak jsme si nenápadně sedli kousek od nich, oni tam vegetovali na dece a měli odpolední piknik.
P: To byla docela vtipná situace. Tak si tam ještě s kámošem a kamarádkou hrajeme, zpíváme a najednou k nám hrozně pomalu někdo jde. A pořád se blížil (smích). Pozval mě na jejich zkoušku a od té doby to společně funguje.

Jak vnímáte dneska underground, ať už hudbu nebo životní styl?

K: Ten porevoluční underground podle mě už není. Staří androši v tom pořád jedou z nostalgie, ale jsou to jen vzpomínky. Třeba nechápou, že ta alternativa ke konzumu tu pořád je, akorát se tomu neříká underground. Hrál jsem s Komplexem například v hodně squotech. Nikdy jsem čistě hudební underground neposlouchal. Potkal jsem se s ním, když mě Honza Výška z Nymburka požádal, zda bych ho nedoprovodil při autorském čtení. Hrál jsem pořád dokola Magické noci, ten základní motiv. Zkoušeli jsme ještě v Boudě, která už je srovnaná se zemí (pivnice u místního nádraží – pozn. aut.)

Mají Akustici nějakou metu, cíl?

N: My si mety nebo cíle nedáváme. Docela dlouho jsme přemlouvali Káďu, abychom si vytvořili jenom profil na Bandzone.
K: Dokud nás to bude bavit zkoušet a když bude možnost si někde příležitostně zahrát, proč ne. Vždyť je to v pohodě, je to krásný doplněk k životu. Ale že bychom chtěli vyprodat Lucernu (smích)?
N: Ono je to také o tom nechtít se zaprodat.
K: Scházíme se, protože nás to baví. Někdo sbírá známky, někdo je modelář, někdo dobrovolný hasič.
N: Někdo je žhář (smích).
K: My víme, že jednou 
v týdnu máme svůj kroužek.
K: Nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale Akustici jsou pro mě odreagování. Že bych s nimi muselo za každou cenu vystupovat, to ne. V tom jsem opatrný. Jde to ruku 
v ruce s mou stydlivostí, protože v této kapele jsem mnohem víc vidět na očích, než 
v Komplexu.
P: Je to trémista.
N: Mně je to jedno, ať hraju tam nebo tam. Já jsem rád za každé hraní. Nevím ani, jestli jsem byl nervozní při prvním koncertu s Mysoginist. Měli jsme tehdy pět songů, tak jsem to tam odsypal a šel jsem si sednout (smích).

Můžete čtenáře pozvat na nejbližší koncert Akustiků?

Všichni: Ten se odehraje 
v sobotu 28. února v domovském Mlejně ještě společně 
s Goji a Ba naopak. Zvučíme si to sami, máme malý aparátek, který to v těchto prostorách utáhne.

Chvíli si ještě povídáme 
o všem možném, potom následuje zkouška Akustiků. Nálada je uvolněná, chvíli hrají, když to někde drhne, přestanou. Dají si loka piva 
a pokračují. Občas si pro zpestření střihnou nějakou věc, kterou normálně v repertoáru nemají. „Na ramenou ti sedí bílí ptáci,…" nese se Mlejnem stará dobrá píseň od skupiny Zuby Nehty. Potom zkusí i tu Káďovu novou – Cestu do Magadanu. Je 
o politickém vězni v Bělorusku. Zpívá se v ní mimo jiné i toto: „Odjedeme do lágru, ale zůstaneme sami sebou…" Cítím, že Akustici nikdy nebudou v textech plkat o ničem. Stojí za nimi silná výpověď odzpívaných příběhů.

Markova cesta

Anděl se zachechtal
když sklapla pouta na rukách boha
a poslední náklad
spasených lidí byl převezen
rychlíkem pozdě v noci
z nebe do horoucích kotlů pekla
Pak už jen andělé trochu poobrátili
ukazatele k ráji
Poslední cihlou zazdil vchod
a na zem převrhl kýbl s odpustky
které slétaly z oblohy
jako propagační materiál nepřátel
A stařičký bůh už pár tisíciletí věří
že s ním andělé hrají hru na četníky a zloděje
a on je ten zloděj
V záchvatu dobromyslnosti podepsal
šéfovi pekelného království plnou moc
Jen se trochu diví kam dal Gabriel
svoji troubu speciálně vyladěnou
na poslední soud
A Gabriel ji zatím vykšeftoval
za holku s nahejma stehnama
a pár litrů bourbonu ročník 1937