Musím začít tím zlomovým zápasem o bronz s Finy, který se nevyvíjel dobře. Jak jste ho doma vnímali?
Přiznám se, že nejsme klasičtí fanoušci. Možná to ne každý pochopí, ale my měli za Marka strašnou trému. Přitom on je na ledě klidný, ale my odbíháme od televize, vypínáme ji, zase zapínáme. A moc fandíme celému týmu. Přáli jsme si, aby něco takového, jako bylo loni to druhé místo, zažili i tihle kluci.

A dokoukala jste poslední zápas s Finskem?
Přiznám se, že jsem to vypnula, už jsem tomu za stavu 2:5 nevěřila. A bylo mi to tak moc líto, že jsem koukat nechtěla. Pak mi volala sestra, celá nadšená křičela do telefonu a teprve pak jsem si to zase zapnula. A trochu jsem si zaslzela.

Říkala jste, že jste nervózní za něj, proč? Že něco zkazí?
To ne. Spíš aby se nezranil, nebo aby nezranil někoho on. Přece jen mám jiný pohled než opravdový fanda, spíš mámovský. Když byl malý, viděla jsem, jak Marek po střetu spadl na led a zůstal nehybně ležet. To mi v hlavě zůstalo a drží se to tam dodnes. Paradoxně ne že bych mu hokej vybrala, ale přes mne k němu přišel.

Vážně?
Když mu bylo pět let, přišla jsem pro něj do školky a vedle něj se dva kluci oblékali do fotbalových dresů. Marek mi pak říkal: Maminko, já bych si chtěl také oblékat dres. Já se ptala, jestli chce hrát opravdu fotbal a on, že třeba i ten, že chce nějaký sportovní kroužek. Doma jsme přemýšleli, ale pak se ve škole, kde jsem tehdy učila první třídu, otevřely dveře a koukal na mne ze zdi plakát, že hokejisté ve Slaném shání talenty. Já ani nevěděla, že tady hokej pro děti je, ale hned se mi to zalíbilo a navrhla jsem mu to.

Eduards Tralmaks v zápase s Mladou Boleslaví.
Zbývá ještě dost zápasů a pořád sníme o play-off, říká bojovně Tralmaks

Chytil ho hokej na první dobrou?
Hned jsme si zavolali s kolegyní jednoho žáka, co hokej už hrál a zjistili, co potřebuje. Prý ať si vezme cyklistickou helmu, lyžařské rukavice, nějaké brusle a přijde. Marek takhle vyrazil na první trénink a přišel z něj úplně zpocený a zhuntovaný. V duchu si říkám, že to ne a že tedy půjdeme na ten fotbal, ale on mi předešel a prohlásil, že už si vybral a že jde hrát hokej. Manžel byl šťastný, že to kluka chytilo a hned vyrazil do Kladna, aby mu nakoupil veškerý potřebný mundúr.

Hrál jenom hokej?
Ještě basketbal. Hrál ho manžel, na škole vlastně i já a pak naše dcera, která je starší než Marek. Jsme vůbec sportovní rodina, manžel jezdí s našimi husky mushing, do toho hraje volejbal. Dcera ale byla jiná než Marek. Také ona byla moc šikovná, nicméně chtěla basketbal hrát jen pro radost. Sám Marek se v určitém věku musel rozhodnout pro jediný sport a vybral si hokej.

Celá rodina sportuje, takže talent zdědil od každého trochu?
Možná ano. Jediný, kdo v naší rodině hrál hokej v mládí, byl můj tatínek. Já umím docela slušně bruslit a jak jsem říkala, manžel sportuje odjakživa. U Marka jsme od malička viděli, že má výbornou stabilitu. Na bruslích, na kole, to se pozná.

Jak dlouho doma ve Slaném hrál?
Asi do třetí třídy a lidem, kteří tady děti vedli, jsme dodnes vděční. Ať to byli Marek Husník, pánové Kořínek nebo Sutner. Dětem vytvořili nádherné zázemí, přitom tady byl jediný tým složený z různě starých dětí. Vzpomínám si, že jejich brankář chodil v neděli do kostela, a tak ho musel Marek jednou zastoupit. Byl největší, tak trenéři ukázali na něj. Pro mě jako mámu byly roky ve Slaném nejlepší, s dětmi jsme si to neskutečně užívali. Pamatuji se, jak se Marek poprvé rozjel na bránu, ale na svojí! Brankář volal, ať se otočí, že jsou spolu (smích).

Jako další klub jste vybrali Kladno, proč?
Vybral ho spíš Marek, měl tehdy ve třetí třídě obavu, že v Kladně už nebude místo. My hokeji moc nerozuměli a ani jsme nevěděli, že PZ a HC jsou dva oddělené kluby. Dali jsme ho tedy do PZ, ale brzy si ho všimli v HC a přešel tam k trenérům Melančinovi a Vimmerovi. Pak trenérů vystřídal mnohem víc, ale já bych nerada někoho jmenovala, mohla bych na někoho zapomenout. Syn vždycky každého z nich respektoval, bral si od něj to nejlepší. A i co říká doma, na všechny moc rád vzpomíná. Já to tak mám také.

Primátor Kladna Milan Volf.
Primátor Volf: Žádný tlak na Hudáčka z města nebyl, Jágrovi do hráčů nemluvíme

Vyrůstal v úspěšné kladenské partě, ale pak přišel covid, který tuhle generaci mohl hodně zabrzdit. Jak tomu čelil?
Už v patnácti letech šel do Finska. Přišlo to tak, že když hrál ještě v Kladně u pana Neliby, oslovil nás agent Josef Machala. My ani nevěděli, co to agenti v hokeji jsou. Pepa nám začal pomáhat s financováním výstroje, ale také s přesunem do zahraničí, do Lahti. Přiznám se, že pro mě jako mámu to bylo moc těžké. Kluk si neuměl vyprat, uvařit, do toho škola, kterou musel studovat dálkově na KŠPA v Kladně, kde mu to umožnili. Na pokoji bydlel s brankářem Markem Stuchlíkem, stejně starým. Oba dostali kolo a ať bylo venku jak bylo, mráz, sníh, museli každý den šlapat na zimák. Tam měli aspoň zajištěné jídlo, ale celkově to pro něj byla dvouletá škola života.

Pak už se ale stěhoval do Ameriky, takže ještě dál. Portland leží navíc až na severozápadním pobřeží Spojených států, to musí být pro maminku ještě těžší, ne?
V Americe je výhoda, že pokud nejste plnoletí, což je u nich v jednadvaceti, musí bydlet kluk v nějaké rodině. Marek měl v tomhle štěstí, má bezvadnou rodinu, kde už je třetím rokem a vzali ho doslova jako svého syna, byť mají i svoje dva kluky. Jmenují se Adamsovi, navíc bydlí v baráčku u lesa, takže jsme si dělali trochu legraci, protože komedii Adamsova rodina zná každý. Nicméně jsou to skutečně báječní lidé a trochu podobní nám, protože my máme doma kočky i psy, to samé oni.

Takže Markovi se v Portlandu líbí?
Je tam maximálně spokojen. Všichni hráči dopoledne chodí do školy, pak se přesouvají na trénink. Mají i různé stmelovací akci, vybavuji si třeba, jak nalévali bezdomovcům polévku. Není to tedy jen o hokeji.

Co mu od maminky chybí nejvíc?
Asi některé druhy jídla, které tam nedělají. Doma si pak dá většinou nejradši svíčkovou, knedlo, vepři, zélo, nicméně není vůbec vybíravý.

Má už podepsanou smlouvu v NHL s Floridou, co jste tomu říkala?
Nás už všechny strašně překvapil draft. Florida vybírala ve třetím kole jako první a my absolutně netušili, že ukážou právě na Marka. Navíc jsme byli v době konání draftu u mých rodičů, sledovali to jen manžel se synem, ale zrovna vypadl internet (smích). Najednou začaly Markovi chodit gratulace, ale on nevěděl, k čemu! Naštěstí internet zase naskočil a konečně se dozvěděl, že je draftován Floridou. Pak přišel i podpis smlouvy, takže vidím, že se k tomu svému snu postupnými krůčky pořád blíží. Vím, že je to ještě daleko, ale moc mu přeju, aby se mu splnil.

Július Hudáček v dresu Kladna.
Hudáček napsal otevřený dopis. Vždy jsem byl proti válce na Ukrajině, říká

Že nemá nic zadarmo prokázalo i loňské mistrovství dvacítek. U krásného stříbra sice byl, ale jako náhradník se na led ani jednou nedostal. To asi mrzelo nejen jeho, ale i vás?
Pro mne to těžké bylo, ale spíš tím, že jsem ho mohla mít doma na Vánoce a neměla. Přitom nehrál, klidně mohl být doma. Markovi to také bylo líto, to by ale bylo líto každému. Do telefonu mi tehdy řekl, že to je jeho práce, že to k ní patří a že to bere tak, že teď to padlo na něj a že si to chce užít i z pozice, v jaké je.

Byla jste se za ním v Portlandu podívat?
Přiznám se, že ne. Strašně moc se bojím létat, takže vyrazili jen manžel s dcerou. Ale letos bych to chtěla překonat. Délka toho letu mě ale děsí a bude to zkouška (úsměv).

Jinak si ho užijete aspoň v létě, ne?
Moc ne. Marek chce vždycky stihnout, oč tady během roku přichází. Má tady stálé kamarády a nejvíc v hokeji. A nejvíc z Kladna, kde se mu navíc v létě věnuje s individuálním tréninkem Jan Kregl.

Připravoval se také s Rytíři, co říkal tomu trénovat třeba s Jaromírem Jágrem?
Marek všechny bere spíš jako spoluhráče a o tomhle moc nemluví, ale o Jaromírovi Jágrovi prohlásil, že je neskutečný dříč a že u něj je vidět, když hokej někdo opravdu miluje.

Co byste Markovi jako máma popřála do života?
Aby měl hodnou holku, aby jednou založil rodinu, měl děti a vím, že on sám si strašně moc přeje hrát profihokej. To mu tedy přeju také, je to jeho velký sen. Měl ho už jako malý a my mu opakovali, aby na svoje sny pořád myslel a snažil se je plnit. Snad se mu splní.