Před pár dny jste se Spartou uspěli na Spengler cupu, kde jste obsadili druhou příčku. Převládá u vás po čase radost z úspěchu nebo spíše zklamání z toho, že jste finále nevyhráli?

Určitě radost. Když jsme tam jeli, všichni nás brali jako outsidery, měli jsme nějaká zranění. Moc lidí podle mě nečekalo, že vyhrajeme skupinu s velkými tymy jako je výběr Kanady a domácí Davos s jejich fanouškovskou kulisou. A ještě jsme ve čvrtvfinále prohrávali 0:3 s švédským Orebrem, ale dokázali jsme to otočit a vyhrát v základní hrací době 4:3, takže se ukázal silný charakter týmu.

Co chybělo týmu k tomu, abyste nad hlavy zvedli pohár za prvenství?

Myslím, že trocha štěstí. Hráli jsme vyrovnaný hokej s Ambri, potkali se dvěma nejlepšími týmy turnaje a došlo přes prodloužení až na nájezdy. A tam už je to loterie, bohužel Ambri dalo dva góly v nájezdech a my jeden. To už tak občas někdy je.

Finále jste prohráli po nájezdech. Jak jste penalty prožíval?

Nájezdy jsem prožíval hodně. Myslel jsem, že dostanu infarkt chvílemi (smích). I prodloužení jsem prožíval, když jeli třikrát sami na naši bránu za prodlouženi. I my jsme měli dvě velké šance v prodloužení.

Vy osobně jste dostal na ledě hodně prostoru a vedl jste si náramně. Zvedlo se vám po vydařeném turnaji sebevědomí?

Určitě jsem rád za velký prostor na ledě, moc si toho vážím. Sbíral jsem cenné zkušenosti a hodně mi to dalo. Ano, zvedlo, ukázalo mi to, že mužů hrát s hráči, kteří mají sedm set startů v NHL.

Hráli jste v nadmořské výšce 1600 metrů. Bylo to hodně náročné?

Určitě to bylo znát. Třeba když jsem vyšel schody nebo se pro něco ohnul, rychle jsem se zadýchal. I spoluhráči to říkali, dokonce mi jeden den bylo trochu špatně, ve finále jsem v jednom střídání měl hvězdičky, musel jsem si dát gel od doktora na energii.

První hokejové krůčky jste dělal na zimním stadionu v Poděbradech. Jak vzpomínáte na své začátky?

Určitě vzpomínám rád, bylo to někdy ve třech nebo čtyřech letech, na zimák mě přivedli rodiče. Ze začátku tam byla hodně mamka se mnou, vázala mi brusle, vozila mě, oblékala, dělala mi čaj (smích). Táta pracoval mimo domov, takže ten se do toho zapojil až někdy ve třetí třídě, když jsem přešel do Kolína. Tam už mě vozil i on, celá rodina se na tom podílela i ségra mě vozila.

Není to tak dlouho, co jste zvažoval odchod do zámoří. Co rozhodlo pro to, že jste zůstal doma?

Na Spartě se cítím jako doma, chtěl jsem využít té pohody, že tam mám rodinné zázemí, všechno znám a budu mít čistou hlavu na hokej a bude se mi dobře pracovat.

Nyní jste členem kádru pražské Sparty. Jaké jsou vaše sportovní cíle?

Krátkodobý cíl je se udržet na pevno v kádru pražské Sparty. A dlouhodobé dostat se do národního týmu na nějaký turnaj, a NHL nebo vyzkoušet nějakou nejvyšší evropskou soutěž.

Hrajete ale také velice často v Chance lize v dresu Sokolova. Zahrál jste si letos dvakrát i proti Kolínu, kde jste jako hodně mladý také působil…

Nastupuji i za partnerský Sokolov Sparty v Chance lize. Je fakt, že jsem hrál i proti Kolínu, ve kterém jsem taky prožil skvěle roky jako malý. Když jsme hráli letos v Kolíně, tak to mělo zajímavý nádech se vrátit po letech na místo činu. Nehrál jsem tam snad sedm nebo osm let. Bylo to super. Přišli se na mě podívat rodina i kamarádi.

VIZITKA TOMÁŠE TOMKA

Bydliště: Praha (Poděbrady)
Narozen: 13. listopadu 2002
Zaměstnání: profesionální hokejista
Znamení: štír
Záliby: auta
Oblíbené jídlo: kuře na paprice od mamky
Oblíbené pití: cola, perlivá voda
Oblíbený film: Harry Potter, Rychle a zběsile
Oblíbená hudba: Overseas-d-block Europe