Blíží se mistrovství světa v hokeji. Jak se na něj těšíte? Věříte v úspěch?

Těším se strašně moc, strašně se mi líbila příprava. Byl jsem se podívat na téměř každém kempu, který měli hráči v zahraničí. Líbí se mi, jak to Kari Jalonen se svým trenérským štábem uchopil. Každý den se opravdu velmi pilně připravují a věnují tomu obrovský kus energie. Je vidět i na ledě, jak se hráči zapracovávají do systému. To se mi líbí natolik, že bych měl tendenci věřit, že to bude úspěšné i na turnaji. Určitě ale bude muset zachytat gólman. Těším se na to jako malý kluk. Bylo by fajn udělat úspěch. Naše společnost už si potřebuje odfouknout a z něčeho se radovat. Poslední dva roky s koronavirem na nás zanechaly stopu i po psychické stránce. Nebylo to jednoduché. Sport je super nástroj, jak si udělat radost a trochu upustit páru.

Škola hokejových talentů se ale zaměřuje na mládežnický hokej, o jehož stavu se toho v minulosti napsalo hodně. Jak vnímáte situaci vy? Je to opravdu tak špatné, jak se říká?

Já jsem optimista. Změnila se doba a společnost, takže to děcka dnes mají složitější. Téměř úplně zmizel přirozený pohyb. My žili v době, kdy jsme strávili každý den šest hodin venku, kde jsme si nevědomky procvičovali pohybovou gramotnost od atletiky po gymnastiku. To dnes děti nemají. Všechno mají organizovaně a rodiče je všude musí vozit. Je to hodně o možnostech rodičů, jak se jejich dítě bude pohybově rozvíjet. Už tam některé děti získávají určitý hendikep.

Na čem je potřeba zapracovat v mládežnickém hokeji?

Je potřeba dostat peníze k trenérům. Potřebujeme, aby svoji práci dělali na plný úvazek, aby se mohli vzdělávat. Všichni trenéři mají svoje rodiny, o které se musí postarat. Už od malých dětí potřebujeme trenéry zaplatit, aby v každé věkové kategorii byl člověk, který bude mít možnost žít jenom hokejem. Lidi na to máme, zatím nemáme prostředky, abychom tam dokázali přes kluby a svaz dostat dost peněz. To se týká ale všech sportů. Bylo by potřeba, aby se tomu trenéři mohli věnovat s absolutním zaujetím a věděli, že zaopatří svoje rodiny. Pokud tyhle pozice pro trenéry vytvoříme, budou mít děti vzdělanější trenéry, kteří na to budou mít čas. To by hokeji velmi pomohlo. Když děláte jen na půl úvazku, musíte se logicky věnovat i své práci. Věřím, že lidi na to máme. Jsme hokejový národ.

Vy jste se sám zúčastnil jednoho z kempů Školy hokejových talentů. Co jste na tento koncept říkal?

Nejvíc se mi na tom líbí, že se projekt zabývá komplexní přípravou hráče. Není to jenom o skillech jako bruslení a střelba, ale věnuje se to i lídrovství kluků a rozvoji jejich psychické stránky. Připravuje je to do života nejen tak, že budou úspěšní hokejisté, ale že můžou být i úspěšní lidé v jiném oboru.

Jak důležité je i vzdělávání rodičů mladých hráčů, kteří na ně mnohdy vyvíjejí veliký tlak?

Hokej je národní sport a rodiče mají velké ambice, což je správné. Je ale dobré s nimi komunikovat a vzdělávat je v tom smyslu, aby až tolik na děcka netlačili. Statisticky je jasně dané, že jen velmi malé procento těch kluků se bude hokejem živit. Tak to je. Rodiče hrají v rozvoji hokejisty důležitou roli. Je potřeba, aby na ně tlačili ve věcech, ve kterých mají, a naopak aby krotili svoje ambice a byli dětem správnými vzory. Ne vždycky pomáhá to, když nadáváte rozhodčímu. To není správný příklad.

Rodiče ale vytváří velký tlak i na samotné trenéry…

To je samozřejmě taky problém. Právě proto je potřeba s rodiči mluvit. Často to mají trenéři u malých dětí složité. Ambice rodičů jsou obrovské, je to národní sport a dá se to očekávat. Já uznávám komunikaci. Rodiče jsou nedílnou součástí mozaiky a je potřeba s nimi mluvit, aby si uvědomili, co jejich reakce vyvolávají v jejich dětech.

Jak to máte vy jako rodič malého hokejisty?

Sám jsem emotivní, vím, jak těžké to je se občas udržet. Mám druháka, který hraje minihokej a vím, jak těžké je se udržet třeba ve chvíli, kdy udělá nějakou velikou chybu. Je to ale strašně důležité pro děti a pro jejich rozvoj. Rodiče dost často reagují i na trenéry. Nerad bych to ale házel jen na rodiče. I trenéři mají svoji zodpovědnost vůči hráčům, rozhodčím i rodičům. Je to symbióza, na které budeme donekonečna pracovat. Já tam vidím velký prostor pro zlepšení.

Kde ho například vidíte?

Máme příklady ze Švédska a Finska. Během utkání národního týmu jsem viděl moc pěknou reportáž, kde se o tom mluvilo. Já to navíc znám ze svého působení na svazu. Na začátku berou přístup velmi výchovně, ne zas tolik soutěžně. Až od třinácti až patnácti let začínají hráče dělit podle toho, jestli jsou připravení do toho jít naplno a začít brousit dovednosti a fyzičku. Do té doby je to ale o tom vytvořit si vztah k hokeji. Doba dospívání dětí je různá. To je potřeba vnímat a pokusit se to zařadit i do našeho výchovného procesu v ledním hokeji. Není to jednoduché. Nejsme ani Finové, ani Švédi. Jsme Češi a já jsem za to rád. Máme jiný potenciál a jiné přednosti, ale můj názor je takový, že nás teď trochu sráží to, že nemáme takovou trpělivost a jsme až moc soutěživí. Pak to nenese ovoce v rozvoji juniorských kategorií.