Před dvanácti lety našla Monika na chalupě textilní panenku, kterou jí kdysi někdo věnoval, ale byla už celá špinavá a pomačkaná, a tak si řekla, že zkusím sama nějakou vyrobit.“

Nakreslila si jednoduchý střih, ušila tělíčko i hlavičku, vycpala, namalovala obličejík a oblíkla. A dala ji vnukovi, který měl obrovskou radost.

„Napadlo mě, že bych ráda vyrobila další a lepší panenku, ale chtěla jsem se zdokonalit, a tak jsem začala hledat, kdo by mě naučil něco víc. A našla jsem paní Bohdanu Klátilovou, která nabízela kurzy textilních panenek. Několika jsem prošla, vyrobila pár panenek a tehdy jsem věděla, že je to to pravé!“ Nutno podotknout, že kurzy paní Klátilové byly skvělou volbou, dnes je paní Bohdana uměleckou ředitelkou Doll Prague, mezinárodní výstavy uměleckých panenek a medvídků, která se každoročně pořádá v Praze. 

Ale Monice to pořád bylo málo a rozhodla se, že chce vyrábět panenky s vymodelovanými obličeji. Opět začala navštěvovat kurzy, tentokrát s lektory světového formátu – z USA, Ukrajiny – a postupně se učila jak na to. „První hlavičky byly hrozné,“ směje se, „ale mám pocit, že se pomalu zlepšuju.“

 

A pak vysvětluje, jak se vůbec hlavička panenky vyrábí. Může být z různých materiálů, ona sama používá samo tvrdnoucí hmotu, kterou si vozí ze zahraničí a která po vytvrdnutí vypadá jako porcelán. Nejprve si udělá kuličku z alobalu, tu pokryje hmotou, ze které modeluje obličej – nos, pusu, uši. Nahrubo nahozený obličejíček se nechá zatvrdnout a pak je třeba ho vybrousit do hladka.

„A nakonec namaluji obličej. Panenka může být jednoduchá nebo realistická nebo nějak stylizovaná,“ vykládá Monika.

Drátěné tělo

Základem těla je drát, který se pak obaluje polystyrenovým vláknem, jež lze pak vytvarovat, nasadí se ručičky, nožičky, a nakonec se celé tělíčko potáhne látkou, která je vlastně – kůže. A pak se panenka oblíká. Na otázku, jak dlouho výroba jedné panenky od začátku do konce trvá, kroutí Monika hlavou.

„Na to se mě ptá hodně lidí, ale já jich většinou dělám hned několik. Jednu mám rozdělanou, ale dostanu nápad, a tak ji opustím a začnu dělat druhou. A pak třetí – a to už si říkám: - Uklidni se a vrať se k té první!“ směje se a po chvilce přemýšlení dodá, že jedna trvá určitě desítky hodin.

„Jsem panenkářkou, ale i modelářkou, malířkou, kadeřnicí, návrhářkou, švadlenou, ale třeba i ševcem!"

„Mám také problém v tom, že doma nemám moc prostoru, k práci používám stůl v kuchyni, který několikrát za den sklízím. Zato na chalupě, kde mám z půdy udělaný ateliér, si svoje panenky opravdu užívám.“

Řemeslná zručnost

Monika musí umět spoustu věcí. „Jsem panenkářkou, ale i modelářkou, malířkou, kadeřnicí, návrhářkou, švadlenou, ale třeba i ševcem! Protože i botičky musí být precizně vyrobené, takové, jaké by byly doopravdy.“

Panenky, které Monika vyrábí, jsou tzv. umělecké panenky, autorské, protože vždy existuje jen jeden kus a panenkář ho vyrobí celý sám. Nic nesmí být cizí, všechno originálně vyrobené – kdyby měla panenka třeba košíček, musí být originální. Spoustu jejích nápadů i nápadů jejích kolegyň můžete vidět na jejím Facebooku nebo Instagramu.

Velká, menší, nejmenší

Na začátku vyráběla Monika panenky vysoké čtyřicet čísel, protože hlavička se prý, čím je větší, dělá líp. Dnes už je postupně zmenšuje a je asi na patnácti centimetrech. Nejraději vymýšlí „skřítky“, panenky z pohádkového světa, které se kamarádkám líbí a dodává, že: „…ve skřítkovi se leccos schová. Má velký nos? Proč ne! Je to skřítek!“

Nikdy neví dopředu, jak přesně bude panenka, na které dělá, vypadat, ale co ví, je, že bude roztomilá a něžná. Má ráda vintage styl, hodně používá krajky a korálky a jemné pastelové barvy. Svými výtvory už podarovala všechny své známé a pravidelně se zúčastňuje i prodejních výstav.

„Výstavy bývají ale i soutěžní. Nejdůležitější je pro mne Doll Prague, kde jsem v roce 2017 vyhrála Cenu diváka za kompozici dvou panenek s kočárkem, který tlačila myšička,“ říká a dodává, že s Českým panenkovým klubem vystavuje nejen u nás, ale i v zahraničí.