Žije ve fotbalové rodině. Manžel Václav stále hraje, syn Venda válí za přípravku Slavie, ona sama hájí barvy Mnichova Hradiště. Fotbal je u Sosnovských na denním pořádku.
„Když o tom tak přemýšlím, tak je u nás fotbal opravdu každodenním tématem,“ culí se Monika.
Momentálně působí v dresu DFK Mnichovo Hradiště. Je univerzálkou, protože může naskočit kdekoli v sestavě. „Teď hraji tam, kde je potřeba,“ směje se fotbalistka.
Její největší úspěch je dvakrát postup do druhé fotbalové ligy. Jednou s týmem Sokol Stará Lysá, kde působila předtím, a podruhé s DFK Mnichovo Hradiště.
Od malička byl jejím domovem Polaban Nymburk, kde byl její otec správcem fotbalového hřiště a maminka prala dresy. Se starším bratrem pak byla po škole logicky jasná volba jít hrát fotbal. „Fotbal dříve pro holky moc nebyl a ani tenkrát trenér nechtěl do týmu holku. Takže jsem si hrála sama a nebo se motala u bráchy, když měl trénink,“ vzpomíná na své začátky Sosnovská. „Když jsem byla starší, dostala jsem se přes sestru mojí kamarádky do Předměřic nad Jizerou. A tam byl můj začátek fotbalu.“
Doma v rodině jsou všichni slávisté. Všichni fandí tomuto klubu a jezdí společně na ligové zápasy. „Na ligovém domácím zápase nesmíme chybět. Je pravda, že když Slavie hraje venku a lístky jsou dostupné, vyrazíme i na venkovní zápas. Každý rok máme permanentky a sedíme přímo u hřiště. Takže ta atmosféra je výborná,“ vypráví s nadšením pětatřicetiletá hráčka.
Zážitků z Edenu má nepřeberné množství. Těžko může vybrat jediný. „Těch zápasů bylo hodně. V Edenu jsme viděli špičkové týmy Chelsea, Dortmund, Inter Milán a Barcelonu i s fenomenálním Lionelem Messim. Ale ráda vzpomínám na zápas v Dortmundu. Slavie sice nevyhrála, ale byl to krásný zážitek a atmosféra na stadionu byla úžasná. Fandilo se až dokonce,“ vypráví nadšeně žena, která má ráda kuřecí řízek s kaší.
A rychle si vybaví také svůj „památný“ zápas, na který nemůže zapomenout. „Byl to zápas s Mělníkem, protože nám šlo o postup a soupeřky nás nesměly porazit. Asi v 88. minutě jsme prohrávaly 3:4 a minutu před koncem mi spoluhráčka posunula míč za obranu, běžela jsem sama na brankářku a vyrovnala na 4:4. Ten pocit, když holky zařvaly gól a všechny mě svalily na zem, je k nezaplacení,“ dodala Monika Sosnovská.
