Kliknutím zvětšíte
Jenže právě tak tomu osud chtěl. Nositel slavného fotbalového jména už třetím rokem nastupuje za Klíčany. S týmem aktuálně vévodí přerušené nejvyšší soutěži Středočeského kraje. Sám ale značnou část podzimu vynechal kvůli zkratu v jednom z prvních utkání. Nejen o tom útočník promluvil v rozhovoru pro Deník.
Jak se hráč pohybující se od mládežnických kategorií v ligovém prostředí ocitne v jednatřiceti v přeboru?
Je to jednoduché. Skončila mi smlouva na Bohemce a v lize mě nikdo nechtěl. Poslední zkušenost jsem měl z Vlašimi. To mě ale vůbec nenaplňovalo, druhá liga je soutěž pro mladé. Navíc po třinácti letech v lize… Jestli jsem byl pro kluby příliš starý, drahý, nebo něco jiného, nevím.
Odešel jste tedy do Klíčan. Proč právě tam?
Trénoval tam táta. Měl jsem tam partu asi deseti lidí, které znám už dlouho. Chtěl jsem si navíc zahrát s Petrem Hájkem. Na nějakou třetí ligu jsem neměl vůli ani touhu, stačí mi dvakrát v týdnu trénink a zápas.
Bylo to těžké rozhodování odejít do fotbalového důchodu tak mladý?
Určitě těžké. Nemá cenu si nic nalhávat. Člověk si představoval, že bude hrát minimálně do pětatřiceti. Nechci říct, že to přišlo ze dne na den. Po Bohemce jsem to chtěl zkusit ještě v italské sérii C. Byl jsem tam čtrnáct dní. Řekli mi, že mě chtějí, ale nemohou mě podepsat kvůli kvótě cizinců. Pak jsem zkusil německou čtvrtou ligu v klubu, kde hrála i kolonie českých hráčů – Štajner, Štohanzl, dříve Loučka a Rosa. Tam mi po jednom zápase řekli alespoň na rovinu, že nemají zájem.
To byla poslední kapka?
V dnešní době, když nejste Messi, tak vás nikdo nepodepíše. Musíte se ukázat. Začalo mě to štvát. Říkal jsem si, jestli to mám zapotřebí. Na konci července jsem řekl tátovi, že končím, jdu k nim a budu se poohlížet po jiné práci. Je to tvrdé, to nebudu lhát. Ale musel jsem se s tím smířit. Možná se dalo víc zabojovat, ale zároveň musíte neustále komunikovat s agenty, někomu podlézat. Pro mě byla prioritou liga, případně cizina.
Podařilo se vám najít i jiný způsob obživy?
Ano. Půlroku jsem měl volno a šel na pracák. Pak se naskytla možnost ve firmě zabývající se rozvozem krve. Táta pro ni dělá šestnáct let. Nebylo o čem přemýšlet. Práce mi končí v půl čtvrté. Mám čas třikrát týdně na fotbal a zároveň se mohu věnovat i dětem. Sedmiletého syna vozím na Duklu.
Syn tedy pokračuje v rodinné tradici?
Začal taky. Stejně jako můj táta, který toho z nás nahrál nejvíc a deset let byl ve Slavii. Strejda je zase bývalý extraligový volejbalista. Profesionálními sportovci byli i můj děda a táty strejda.
Z mladého bude fotbalista?
Má i jiné koníčky. Chodíme na box ke kamarádovi, který dělá MMA. Řekl bych, že mu to začíná jít víc než fotbal. Chodíme i na takové atletické tréninky k Aleši Kaplanovi, který nám dělával kondičního trenéra na Spartě. Zatím spíš takový všeobecný sportovní rozvoj. Samozřejmě bych byl rád za fotbal, ale když ho bude naplňovat jiný sport, ať si ho vybere.
Amatérský sport už řadu měsíců stojí. Není to pro někoho, kdo byl zvyklý být denně v tréninku, menší katastrofa?
Samozřejmě, že je. Je to o to smutnější, že jsme dali tým dohromady a začalo se nám dařit. Na tuhle soutěž máme skvělý tým. Mrzí to moc. Nemůže se trénovat. Všem fotbal chybí, čekáme, až začne. I když momentálně to vypadá, že se to hned tak nestane. Nikdo neví, co bude.
Před sezonou jste hlasováním v kabině rozhodli nepřijmout dodatečný postup do divize. Bylo pokračování v přeboru i vaší volbou?
Majitel nám dal možnost to rozhodnout, už nevím, jak moc těsně to hlasování dopadlo. Na divizi nesplňujeme předepsaný počet mládežnických týmů. Navíc ve vesničce, která má dvě stě obyvatel, se o fotbal starají asi tři lidi, plus jeden další o trávník. Aniž bych chtěl někoho urazit, na divizi zkrátka vhodné zázemí nemáme.
Kádr ale nejspíš ano. Alespoň to tvrdí trenér Předota.
V přátelácích jsme narazili asi na tři kluby a třeba s Meteorem jsme po půli vedli čtyři-nula. Když bychom to dali dohromady, v klidu bychom hráli střed tabulky.
A vy jste tedy byl pro divizi, nebo proti?
Proti. Abychom se tam soupeřům vyrovnali kondičně, museli bychom trénovat asi už třikrát týdně. S rodinou a dalšími plány už bych to asi časově nedal. Takhle mi to vyhovuje. Ani to nemám zapotřebí. Každý si na vás chce jen zvednout sebevědomí. Nedivím se bývalým výborným ligovým fotbalistům, že do této soutěže nechtějí. Přijedete na vesnici a začnou na vás řvát, že jste hrál ligu a umíte hov…
Vám to nevadí?
Je mi to jedno, mám to na háku.
Na zápas v Hřebči a jedinou podzimní porážku, byť po penaltách, asi budete vzpomínat i z jiného důvodu, že?
Moje chyba, jasný zkrat. Za třináct let v lize jsem červenou nikdy nedostal. Byl jsem brutálně podrážděný, protože jsem nedal asi tři šance, mohli jsme vést. Rozhodčí pak otočil faul, dal mi žlutou, řekl jsem k němu něco od plic a hned mi dal červenou. Stejný rozhodčí nám ale dal za pět zápasů už asi čtrnáct červených. V jednom utkání, když to ještě trénoval táta, dokonce tři. Většinou je proti nám nasazený, když máme nějaký těžký zápas, a na hřišti si dělá, co chce, protože je nedotknutelný. Doufám, že se teď všechno změní.
Mluvil jste o svém zkratu…
Byla to moje chyba a nemohl jsem si to takhle dovolit. Opakují se nám ale momenty, kdy třeba po půli o gól vedeme a dění na hřišti se úplně obrátí. Týmy proti nám tlačí. Jsme známí tím, že od nás rozhodčí nic navíc nedostanou, jedeme poctivě. Někteří lidé zkrátka nekoušou, že nehrajeme podle jejich notiček.
Vyloučení vám přineslo i pětizápasovou stopku. To asi nebylo příjemné, že?
Nebylo, na druhou stranu ale kluci všechny zápasy vyhráli a udělali plný počet bodů. (smích) Ne, vážně… Klukům jsem se omluvil, donesl občerstvení, od majitele dostal pokutu. Přijal jsem to, jak to je. Jedeme dál. Stává se to i lepším hráčům na vyšší úrovni. Fotbal jsou velké emoce. Bylo to prostě v zápalu, člověk byl naštvaný. Pak už je to rychlé, během deseti vteřin dvě žluté a jdete.
Je právě třeba jiná úroveň rozhodčích pro ligového hráče tím nejtěžším, s čím se musí v soutěži typu přebor vypořádat?
Je to dané také tím, že nejsou tak sledovaní. Mohou si dovolit prakticky, co chtějí, a delegát jim jde na ruku. Na ligové úrovni na rozhodčího taky něco sprostě zařvete, musíte si ale vyloženě koledovat, abyste šel ven hned po prvním slovu. Je tam nějaké napomenutí. Tady v soutěži, kde hrajete za párek a pivo, vám to rovnou dá. Nemám problém to říct. Tyhle soutěže takto přicházejí o kluky, kteří by si ji šli zahrát, ale právě toto nemají zapotřebí.
V loňské sezoně, která předčasně skončila po prvním jarním kole, jste v jedenácti zápasech stihl jedenáct gólů. Dáváte si nějaké cíle v tomto směru?
V této soutěži se ode mě očekává, abych dal gól asi v každém zápase. A když tři kola nedám, jsou všichni nervózní, co se děje. (smích) Začalo se dařit a soupeři se na mě zaměřují. Protihráč se mnou běhá celý zápas. Otevírá se tím ale prostor pro jiné. Máme na tuhle soutěž prostě nadstandardní kvalitu a super mančaft. Vždycky si nějak poradíme. Není to o jednom hráči. I góly máme rozložené mezi více hráčů.
V první lize jste dal srovnatelný počet gólů (14) za celkem osm sezon. Přitom pouze ve třech ročnících jste se s počtem startů vyšplhal přes deset. Čím to bylo?
Alfou a omegou bylo, že jsem byl hráčem Sparty. V sedmnácti jsem tak trochu brutálně skočil do velkého fotbalu. Zahrál jsem si tehdy sice krátce na Highbury a poločas doma proti švýcarskému Thunu v Lize mistrů, ale jinak jsem proseděl všechny zápasy na lavičce. Chodil jsem na hostování (České Budějovice, Most, Kladno, dvakrát střížkovská Bohemka, pozn. red.) a pak se vracel, ale ve Spartě to bylo vždy stejné a nedokázal jsem se prosadit. V týmu byla obrovská konkurence hráčů jako Matušovič, Slepička, Došek, Rezek, Pospěch. Mladí takovou šanci jako dneska nedostávali.
Kromě Kladna, kde jste coby devatenáctiletý nasázel za půlsezony solidních pět gólů, jste se výrazněji zapsal už jen sedmi trefami za střížkovskou Bohemku…
V Kladně to vyšlo. Sparta si mě automaticky stáhla. Předtím na hostování v Budějovicích jsem začínal v základu, ale po zranění vypadl a zpátky už se nedostal. V Mostě, kam jsem šel za Ščasného místo Siegla, který zamířil trénovat s Bílkem Spartu, jsem si v prvním zápase Tipsport cupu udělal koleno. Přišel jsem o tři měsíce, ale také o mistrovství světa dvacítek, na kterém kluci udělali stříbro. Největší šanci ve Spartě jsem měl asi na jaře 2008, kdy jsem po návratu z Kladna odehrál deset zápasů a dal jeden gól, myslím v Boleslavi. Pak přišlo další hostování. Celkově jsem měl výkyvy, ať už s trenéry či se zraněními. Uškodil jsem si asi i odchodem od jednoho manažera k jinému. Nějak jsem nedokázal prolomit tu sparťanskou kletbu.
Myslíte, že jste to měl jako odchovanec ve Spartě těžší?
Určitě. Chleba se lámal, až když přišly ročníky 92 – Kadeřábek, Krejčí, Skalák. Tam už pochopili, že by měli jít cestou mladých. Přitom i my jsme v A dorostu udělali celostátní tituly. Spousta kluků jako Švenger, Šimůnek, Jungr, Halama, či Bíro se prosadili do ligy jinudy. Vydrželi několik sezon v jiných mančaftech, ale ve Spartě v drtivé většině nehráli.
Zápas na Arsenalu vám ale už nikdo nevezme. Je právě ten vaším největším fotbalovým zážitkem?
Určitě. Pamatuji si to doteď. Měl jsem tehdy těsně před narozeninami. Při oslavě už jsem měl doma dresy Fabregase, s nímž jsem měnil doma, a Campbella. Hrál na mě, když jsem nastoupil. Dal jsem mu své esko a on mně jeho XXL na tělo. Na hřiště jsem střídal společně s Van Persim. Dal nám dal dva góly (první vstřelil Henry, pozn. red.) a já se dotkl možná tak dvakrát balonu, když jsme rozehrávali. Ale je to neskutečný zážitek. O to víc, že Sparta od té doby nebyla už šestnáct let v Lize mistrů. Já měl alespoň tu možnost něco takového zažít a nasát atmosféru. Na Highbury, který už neexistuje, bylo tehdy plno, čtyřicet tisíc diváků. Zaplaťpánbůh za to. Ty vzpomínky mi nikdo nevezme.
Který z řady klubů, kterými jste prošel, vám nejvíce utkvěl v hlavě?
Sparta, kde jsem byl od mladších žáků, je tam určitě. Jsem rád i za možnost, že jsem se dostal na pět zahraničních angažmá. Prošel jsem Kazachstánem, Ukrajinou, Rumunskem, Slovinskem, na zkoušce jsem byl v Moldávii, Itálii a Německu. Fotbal mi dal možnost vidět, jak fungují jiné země, naučit se jazyky. Vzpomínám na všechno a je těžké vybrat jeden. Mohl bych zrovna tak říct i to Kladno, kde jsem byl v brutálním laufu. Bydlel jsem v Dejvicích, bylo to kousek, takže super. Všechno to bylo hezké, i když jsem někde hrál a jinde nehrál.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
