Máte za sebou celkem bohatou fotbalovou kariéru. Kde jste všude hrál?

Když se budeme bavit o kategorii dospělých, tak kromě první a druhé ligy jsem si zahrál ve všech soutěžích, vzal jsem to téměř popořadě. Bohužel sestupně od třetí ligy až do pralesní čtvrté třídy (smích). Slavia Praha, AFK Kolín, Poděbrady, Český Brod, Sadská, Pečky, Libice nad Cidlinou.

Jak na svá předešlá angažmá vzpomínáte? Na které nejraději?

Snad to nevyzní moc lacině, ale všude jsem byl rád. Během působení ve zmíněných klubech jsem měl možnost poznat nové lidi a to nejen spoluhráče, ale i funkcionáře a hlavně fanoušky. Nevím, jak to mají ostatní, ale když za mnou přišel po zápase někdo z řad fanoušků, poplácal mě po ramenou a pochválil, byla to ta nejlepší odměna. I když pivo a klobása taky není k zahození (smích). Asi nejraději vzpomínám na poděbradské angažmá, ve kterém jsem získal spoustu kamarádů a zažil dobré i zlé. Naštěstí převažovalo to dobré.

Na Facebooku probíhá akce „výzva“, kam jste zařadil i své fotky z mládí. Sledujete hodně sociální sítě a jste jejich příznivcem?

Ano, přijal jsem výzvu a umístil fotky na Facebook. Příjde mi to docela fajn, obzvlášť v dnešní složité době. Člověk se u toho docela pobaví. Jinak musím přiznat, že Facebook a Instagram sleduji každý den, je tam hodně zajímavých informací, fotek a příběhů. Co mi ale docela vadí, jsou některé komentáře lidí, kteří mají potřebu řešit a soudit druhé. Ale jinak v poho.

Dal jste se také na dráhu fotbalového trenéra. Čtvrtou sezonu válčíte jako kouč dorostenců poděbradské Bohemie. Naplňuje vás tato činnost?

Teď už ano, i když začátek nebyl úplně podle mých představ. Musím sportovně přiznat, že jsem si naivně myslel, že se svými bohatými hráčskými zkušenostmi si vystačím i v roli trenéra v Krajském přeboru dorostu, ale už po pár trénincích bylo jasné, že být trenér není tak jednoduché. Proto jsem při první příležitosti absolvoval trenérský kurz C licence, abych věděl alespoň základy a před dvěma měsíci jsem úspěšně dokončil studium UEFA B licence. Na této úrovni si dávám za hlavní cíl udržet co největší počet kluků u fotbalu, aby chodili na tréninky rádi, ne z donucení a aby se zároveň fotbalově i lidsky posouvali.

Co je nejtěžší na práci trenéra mládeže?

Z mého pohledu je asi nejtěžší získat si u kluků důvěru. Pokud vám neuvěří, to co jim říkáte, tak s nimi nehnete. Hodně mi také pomáhá, že jsem schopen jim názorně ukázat, co po nich chci. A pak je tu další důležitá věc - komunikace a umět jim naslouchat.

V mládí jste působil také ve Slavii Praha. Jak na toto období vzpomínáte a jak jste byl ve Slavii dlouho?

Ve Slávii jsem působil sedm let. Prošel jsem všechny dorostenecké kategorie a v sezoně 1995 - 96 jsme se spoluhráči z U19 získal titul mistra republiky. Další kroky vedly logicky do B týmu Slavie, kde jsem strávil dvě sezony, ale už se mi tolik nedařilo.

Určitě jste ve Slavii potkal řadu fotbalistů, kteří to dotáhli do první ligy. S kým jste si zahrál?

V dorostu jsem hrál s Lukášem Jarolímem, Jirkou Štajnerem, Vaškem Wintrem, Martinem Hyským. V B týmu jsem měl tu čest zahrát si Vláďou Šmicerem, Patrikem Bergerem, Jirkou Lerchem, Janem Suchopárkem, Tomášem Hunalem, Radkem Černým.

Na koho nejraději nebo nejčastěji ze Slavie vzpomínáte?

Asi na Jirku Štajnera. Oba jsme přišli do velkého klubu z vesnice, takže bylo těžké zapadnout, ale nakonec se nám podařilo všechny přesvědčit, že si místo ve Slavii zasloužíme.

Navíc jste velkým příznivcem právě Slavie. Jak se vám zamlouvaly její výkony v letošní sezoně?

Podzimní ligovou část asi nemá cenu hodnotit, tam se nám dařilo téměř vše. Co se týká Ligy mistrů, plně souhlasím s tím, co bylo už tolikrát řečeno. Po herní stránce skvělé, ale výsledkově to bohužel drhlo. Zimní příprava a část jarní sezony se nesou v duchu odchodů některých hráčů, ale hlavně příchodů a zapracování nových nadějných hráčů. Pevně věřím, že to trenér Trpišovský a jeho realizační tým zvládnou a že si zase budeme moct užívat radost z předvedené hry naší Slavie.

Kdo vás k fotbalu přivedl a kdy a kde jste s ním začal?

Začal jsem asi v pěti letech v rodném Dobřichově. Když máte fotbalové hřiště tři sta metrů od baráku, tátu a dva starší bratry, kteří už oblékají dres místního klubu, je celkem jasné, kam povedou vaše první fotbalové kroky. Od první chvíle jsem věděl, že fotbal bude hrát v mém životě hlavní roli.

Který trenér vám toho dal ve vaší kariéře nejvíc?

Když to sečtu,tak asi největší část své kariéry jsem hrál pod vedením svého táty Františka Hovorky. Trénoval mě v žácích i v seniorských soutěžích. I on je majitelem trenérské UEFA B licence. Vlastně byl se mnou po celou dobu mé kariéry, když jsem byl ve Slavii nevynechal téměř žádný můj zápas, což při jeho vytížení nebylo jednoduché. „Děkuju tati za vše“.