Máte za sebou angažmá v Třinci, kde jste strávil skoro tři čtvrtě roku. Jaké bylo z vašeho pohledu?

Odpovím jedním slovem - poučné (smích). Každé angažmá vám něco dá a něco vezme. Mně vzalo spoustu energie, kterou jsem do té práce dal. Po sestupu z druhé ligy, kdy se klub deset let zachraňoval, se v minulé sezoně již klub nepovedlo zachránit. Bylo potřeba hodně změn a klub na to nebyl připravený. Věřil jsem od začátku lidem, kteří mě přivedli, že chtějí potřebné změny udělat.

O co především šlo?

Rozpočet se snížil o několik milionů korun a tím pádem bylo na mě snížit i výdaje klubu. Musel jsem dělat nepříjemná rozhodnutí. A to se lidem, kteří v klubu byli několik let a brali maximální výplatu za minimum práce, moc nelíbilo. Jenže ty kroky byly nezbytné pro dobré fungování klubu.

V zimě jste v klubu skončil. Mrzí vás to, nebo to byla spíše úleva?

Mrzí, protože jsem od léta se svými kolegy a kolegyněmi poctivě pracoval na spoustě nových koncepčních změn. Kdo zná stadion v Třinci, ví, že je zde velice zastaralý stadion. Ve druhé lize byl několikrát vyhlášen nejhorším stadionem roku. Proto jsem nechal udělat od slovenské firmy návrh stavby nového stadionu a světel, které jsou nezbytnou podmínkou pro postup do druhé ligy. Vše bylo nachystáno a chtěli jsme žádat Sportovní Národní agenturu o dotaci.

Turnaj rozhodčích v Unhošti. Nadějní sudí David Zoufalý (vpravo) a Ondřej Ježek
David Zoufalý podle příjmení nepíská. Učitel se může těšit už na ligu

A co sportovní stránka?

Do toho jsme v letním přípravném období po sestupu do třetí ligy sestavovali nový tým. Bylo i období čtrnácti dnů, kdy jsme neměli ani jednoho hráče ochotného hrát za FK Třinec. Byly to opravdu těžké chvíle, ale nakonec se nám to podařilo (smích).

Takže převládá zklamání…

Abych odpověděl na otázku, mrzí mě, že jsem skončil u rozdělané práce, u koncepce, kterou jsme chtěli změnit fungování klubu. Chtěli jsme nabrat hráče, kteří mají ambice hrát vyšší soutěž. Bohužel jsme se u některých spletli. Někteří neměli na prvním místě ambice se zlepšovat a být hladoví po úspěchu. To pro mě bylo veliké zklamání. Nejvíce individuálních chyb dělali hráči zkušení, kteří měli právě zkušenost ze druhé ligy a se sestupem v Třinci. Mile mě naopak překvapili mladší hráči, které jsme do klubu přivedli.

V Třinci jste působil v roli šéfa klubu. Nová zkušenost, nová výzva. Co vám to dalo do další fotbalové kariéry?

Ano, byl jsem generálním ředitelem klubu a předsedou představenstva. Velice poučná zkušenost, máte velikou zodpovědnost nejenom za tým a výsledky, ale především za finance a za koncepci klubu. Aby finance, které máte k dispozici, byly na kompletní provoz klubu. Je to zodpovědnost, protože se nejedná pouze o vás, ale o třicet pět až čtyřicet rodin, které za svoji práci mají v pravidelném měsíčním termínu dostat výplatu, aby jim to nenarušilo rodinné finance a nepřidělalo problémy v rodinném životě. V tom je největší rozdíl mezi ,,pouze“ trenérem a generálním ředitelem klubu. Ale tuto zkušenost jsem již měl z několika klubů, ve kterých jsem naposledy pracoval. V Seredi na Slovensku v 1. lize jsem byl sportovní ředitel a trenér, ve Znojmě a teď v Třinci Generální ředitel klubu. Otevřelo mi to oči a vím, že i když se vrátím k trénování, budu vždy pohlížet na nákupy hráčů i z jiné stránky.

Nyní jste byl v kanceláři, vás to ale táhne na hřiště, trenéřina vám určitě chybí.

Ano, trénuji přes třicet let a nejvíce života jsem strávil na hřišti a v kabině s hráči. Je tam více pozitivní energie, kterou vám hráči dávají zpět. Poslední dobou musíte být zároveň trenér, psycholog a i trochu manažer (smích). Vystudoval jsem nejvyšší trenérskou licenci UEFA PRO a vzdělával se v těch nejlepších zahraničních klubech - Zenit Petrohrad, Juventus Turín, Lazio Řím, Valencie, Real Madrid. Práce trenéra mě moc baví a naplňuje. Ale i v „kanceláři“, jak říkáte, jsem se také našel, tato práce mě také baví a myslím, že vím, jakým směrem klub (firmu) směřovat ke zlepšení. Jen na všechno musí být dostatek prostoru a podpory majitele, nejde všechno změnit za jeden měsí. Některé cíle se musí plnit krátkodobě, ale na jiné je potřeba více prostoru a času.

Dostal jste v zimě nějaké nabídky?

Bylo nějaké oťukávání jak z České republiky, tak i ze zahraničí, ale nic konkrétního, co by pro mne bylo zajímavé a dávalo my smysl. Mám rád, když zavolá majitel a řekne: chci si s vámi sednout a pobavit se o fotbale a o koncepci. Takto jsme se vždy dohodli k oboustranné spokojenosti. Mám rád rovné a přímé jednání. Věřím, že se v nejbližší době něco naskytne, jsem zkušený - mám za sebou postup do první ligy a udržení několika týmů v soutěžích, tak věřím, že zase brzy něco bude. Na takovou situaci musíte být vždy připravený. Omlouvám se za upřímnost.

Trenér František Douděra ještě na lavičce Kladna
Douděra o kladenském Hrr!, kolínské koncepci i synově zlatém EUROgólu

V Třinci jste také spolupracoval s kontroverzním koučem Pulpitem. Jaká to byla spolupráce?

Trenér Martin Pulpit u nás začal pracovat po šestém kole, kdy jsme se s dozorčí radou rozhodli pro změnu trenéra. Je to dobrý a zkušený trenér, profesionál. Ano, napsalo se o něm mnoho, já mohu říci, že s trenérem Pulpitem nebyl žádný problém. Každý den jsme spolu probírali co a jak zlepšit. Chtěli jsme v zimní pauze přivést do týmu pět až šest hladových, ambiciózních hráčů, měli jsme je vytipované a pozvané do zimní přípravy, jen jsme neměli prostor to udělat. V podzimní části to nešlo.

Trenéři prožívají během své kariéry zklamání, ale i šťastné momenty. Na co vzpomínáte nejraději?

Nejraději vzpomínám na Zemplín Michalovce, kdy jsem jako hlavní trenér s kolegy a s mladým kádrem (věkový průměr 20,5 roku) postoupili do 1. slovenské ligy. Byl to historický postup klubu do první ligy. Byli jsme neskutečná parta jak hráčů, tak i celého realizačního týmu. Všichni v klubu jsme věděli, jaký máme sen a za tím jsme celý rok den po dni společně šli. Nastavil jsem podmínky pro hráče, ráno jsme se v osm hodin setkali na stadionu a domů se chodilo v šestnáct nebo osmnáct hodin. Celý den měli kluci naplánovaný tréninkový program a byli jsme tam jako jedna velká rodina. Všechno fungovalo jako ve velkoklubu, ale s hodně nízkým rozpočtem. A nakonec se nám to společně povedlo. Bylo to krásné trenérské období a věřím, že toto ještě zažiji. Jsem plný energie a chci ji dát hráčům, kteří mají stejný cíl, být úspěšní.

Co by vás ještě v této profesi lákalo?

Mám v hlavě ještě několik projektů a jeden z nich je založit dětskou fotbalovou akademii a předávat zkušenosti nejmladší generaci. Snad se i tato myšlenka stane skutečností.