Štace číslo 45. Fotbalový cestovatel na jaře zakotví v Břežanech

Osobnost Deníku

Pokud vstřelí Osobnost Deníku Radek Tafel branku, je vítězná

/FOTO/ V posledním zápase srazili fotbalisté Sokolče zachraňující se Kutnou Horu 2:1,…

Přečíst článek >

Proč zrovna klub z Kolínska, který je ve středočeské I. B třídě po poločase bez jediného bodu na odstřel? A z jakého důvodu muž, který působí i jako sportovní manažer v třetiligových Štěchovicích, tak rád mění dres? Nejen o tom, ale také o přítelkyni z Kolumbie, nebo jediném vstřeleném gólu ve více než čtyřech stovkách zápasů byla řeč v rozhovoru pro Deník.

Kde se ve vás vzala taková přelétavost z klubu do klubu?
Vzniklo to tak, že jsem ze začátku jako mladý kluby hodně rychle měnil. Bylo to ve mně, že jsem si chtěl vyzkoušet hodně mančaftů a poznávat nové kraje i hráče. Jsem duší tulák, takže mi to nevadilo. Ta touha vznikla i z motivace. I Josef Němec řekl, že po půl roce hráč ztrácí motivaci, takže jsem se s ním ztotožnil. Nikde mě nebavilo být v mančaftu více než půl roku nebo rok.

Asi si vedete statistiku, když máte přehled o přesném počtu týmů, kterými jste prošel…
Určitě. Každý oddíl, ve kterém jsem hrál, mi něco dal. Poznal jsem spoustu trenérů, funkcionářů, hráčů. Každý mančaft je v mé duši. Spoluhráči se smějí, že je to na knížku. Dnes, kdy působím i jako sportovní manažer ve Štěchovicích, mi to pomáhá. Většina těch kluků je na funkcionářské úrovni a otevírá mi to cestu. Když potřebuji něco zařídit, tak zpravidla neodmítnou.

Před časem jste si vyzkoušel také trenérskou práci. To už vás pustilo?
Rok jsem si to vyzkoušel jako asistent ve Štěchovicích a trénování už nikdy. Práce s lidmi není jednoduchá. Jsem ale rád, že se jako funkcionář mohu učit a pracovat v kolektivu, jaký je ve Štěchovicích. A k tomu si ještě zahrát fotbal, protože za chviličku už bude s kariérou konec.

Stalo se, že jste v nějakém klubu působil víckrát?
Ano. Říká se sice, že dvakrát do stejné řeky se nevstoupí, ale působil jsem dvakrát v Bílé Hoře. Tam jsme hráli přebor a po sestupu A-třídu. Na ten klub vzpomínám dodnes.

Jak na vás v klubech pohlížejí, když jim musí být předem jasné, že nejpozději za půlroku budete už někde jinde?
Myslím, že mančafty už to vědí. Posledních deset patnáct let chodím do mančaftů, které jsou v problémech. Mně problémy nevadí. Jsem takový záchranář, nebojím se toho. Přítelkyni mám v Kolumbii, takže za ní létám. Ona byla i tady a chci si ji vzít. Nebál jsem se jít do dobrodružství v Německu, Polsku. Kopal jsem i v té Kolumbii. Mám to v sobě a rád poznávám nové lidi. Vždy se rozloučíme tak, že jdu zase o dům dál.

Říkal jste, že hodně rád vzpomínáte na Bílou Horu. Máte i klub, který byste nejraději vymazal?
To ne. Byl jsem asi ve čtrnácti mančaftech středočeského přeboru, devíti z pražského, spoustě A-tříd. Všude mi trenéři nějakým způsobem pomohli a nakoplo mě to zase o kus dál. Fotbal si užívám a bavím se jím. Je to můj věčný diskopříběh.

Zdržel jste se přece jen někde déle, řekněme přes rok?
Dva roky jsem zůstal v Německu, kde to byla fakt paráda. Pak ovšem přišla nabídka do pražského přeboru, do Krče, která měla po podzimu nula bodů, a přišel nový trenér Jarda Kohout. Na rovinu všem řekl, že bude dřina, a to mě lákalo, takže jsem se vrátil. Jinak s výjimkou Bílé Hory to všude bylo maximálně na půl roku.

Máte fotbal i jako obživu?
Ne, fotbal je jen zábavou. Pracuji jako správce budovy na ČVUT. To mám jako jistotu. Fotbal je můj věčný koníček.

Ale třeba v Německu jste si určitě i nějaké peníze vykopal, ne?
To určitě. U mě ale peníze nikdy nebyly na prvním místě. Vždy mi záleželo na tom, jestli mám společnou řeč s trenérem a klub mě nějakým způsobem motivuje. Německo bylo zase jen dobrodružství. Hrál jsem A-třídu ve Stráži nad Nisou na Liberecku, kde jsem měl přítelkyni. Když jsem tam končil, tak mi kámoš řekl, ať s ním jdu zkusit Německo (zhruba na úrovni I. A třídy).

Fotbal jste si vyzkoušel i v Kolumbii. Jak k tomu došlo?
S tou holčinou jsem se seznámil na facebooku, když Češky hrály mistrovství světa ve futsalu. Něco jsem tam lajknul a ona mi odepsala. Nejdříve jsme komunikovali přes překladač. Pak mi pomohla kamarádka překládající ze španělštiny a známá, která měla za manžela Bolivijce. Vzal jsem brašnu a letěl za ní. Teď jsem tam byl přes Vánoce. Ona byla už i tady.

A fotbal v tak exotické zemi?
Nižší soutěže tam neexistují, jen po třetí ligu. Dál je to jako na Novém Zélandu, že hrajete na občanku. Každý víkend tak můžete změnit oddíl. Vyzkoušel jsem si tam zápas a super.

Máte nějaký klub v srdci více než ty ostatní?
Dlouhá léta jsem fandil střížkovské Bohemce. Že by byla srdcovka klub, ve kterém jsem hrál, to ne. Spíš sleduji hráče, jak hrají. Mám rád fotbal. Sleduji ho od té doby, co se ráno probudím a večer usnu. Kromě přítelkyně je to můj koníček číslo jedna.

Vaším stropem zůstaly krajské přebory. Proč to nešlo výš?
Nenechal jsem si dřív poradit. Hrál jsem pořád to svoje, držel balon. To mě přibrzdilo. V přeborech mám ale odehráno přes čtyři sta zápasů, v nichž jsem dal jeden jediný gól. Nejsem střelec. Když dám na tréninku gól, všichni se smějí, že je to můj druhý v životě. Jako střední záložník jsem vždy spíš držel balon a nepouštěl se do žádných zbytečných střel. Ti, co mě znají, tak vědí, že přijde rozehrávka, finálovka, ale určitě ne střelba. To je i můj takový problém.

Jediný gól se vám určitě o to víc vryl do paměti, že?
Bylo to v jihočeském přeboru do sítě Vodňan, když jsem hrál za Soběslav. Budu na něj vzpomínat do smrti, protože už žádný jiný nedám.

Co vedle něj považujete za největší úspěch vaší kariéry?
To, že jsem zdravý. Užívám si život. Vesměs mi házely laso mančafty, které hrály o záchranu. Párkrát jsme se zachránili, iks krát to samozřejmě nevyšlo. Myslím, že oddíly se na mě mohou spolehnout tím, že přijdu na trénink, odtrénuji, kvalitně se připravuji. Ve dvaačtyřiceti letech nemám problém se připravit, abych byl týmu platný. Stejně se teď těším do Břežan. Tam je asi tolik problémů, že zřejmě budu mít každým zápasem další a další příběhy a vzpomínky.

Musejí se vám také vyhýbat vážná zranění, když už jste stihl tolik přestupů…
Naštěstí ano. Byla tam nějaká drobná i artroskopický zákrok kolena. Ale musím to zaklepat. Své vrstevníky už moc nepotkávám. Jsem šťastný, že na tom place jsem, a dávám tomu všechno.

Fotbal pro vás byla jasná volba už odmala?
Chytl mě v televizi při mistrovství světa v Mexiku v osmdesátém šestém, což je dnes už retro vzpomínka. Fotbal mi otevírá cestu, poznal jsem s ním spoustu lidí i přítelkyni z Kolumbie a vždy mi jen pomohl.

Který klub pro vás byl tím vůbec prvním?
Slavia, kde jsem zůstal až do konce dorosteneckého věku. Po vojně už začalo cestování…