Jak jste se k rozhodcovskému řemeslu vůbec dostal?
Hrál jsem fotbal v Brodě od žáčků až do chlapů. Po vojně jsem měl zdravotní problémy s třísly a když jsem viděl, že závratnou kariéru neudělám, začal jsem koketovat s píšťalkou. Pak jsem zahlédl v tehdejších kolínských novinách Kupředu článek o náboru rozhodčích. Zašel jsem za sekretářem brodského fotbalu, shodou okolností mým jmenovcem, a ten byl rád, rozhodčí potřebovali. To byl podzim 1987 a na jaře už jsme do toho šli.

Jak jste do nové éry vstoupil, není to asi úplně snadné?
Bylo to něco úplně jiného než jsem znal jako hráč. Nějaké poziční postavení mi nic neříkalo, motal jsem se tam jako nudle v bandě. Tohle všechno však brzy získáte zkušenostmi, dalšími zápasy, semináři.

Měj jste nějakého svého zkušeného mentora?
Takhle přímo ne, ale s mnohem zkušenějším kolegou Pavelákem, který je dnes už po smrti a dost mi toho naučil, jsem došel až do divize. Tam jsem ale vydržel jen dvě sezony.

Luděk Mikloško, sportovní ředitel Baníku Ostrava.
Mikloško o Tvrdíkovi i zimě Baníku: Kaloč změnu potřeboval, naštval mě Prostějov

Co se přihodilo?
Nepovedl se mi zápas ČFL mezi Lázněmi Bohdaneč, které byly na vzestupu, s Kladnem. To tehdy vedl dnešní trenér Plzně Miroslav Koubek. Mně tam utekl ofsajd, klasický pytel, prostě jsem to po…. Navíc hlavní tam pískl blbou penaltu a bylo zle. Přidal se ještě nějaký špatně vyplněný zápis v dorostu a po sezoně mě poslali zpátky do kraje. Ale jsem tam rád dodnes.

V Česku jste se aspoň podíval po zajímavých destinacích, ne?
To mě bavilo, jezdily se sice dálky, ale někdy pěkná místa, třeba Český Krumlov, Karlovy Vary. Potkali jsme i zajímavé persony, protože jsme jezdili ve dvou a třetího rozhodčího nám dodával kraj, kam jsme mířili. Takhle jsem se setkal na Plzeňsku třeba s Jaroslavem Járou, jenž řídil i mezinárodní soutěže. Když se vám někdo takový postaví na lajnu, je to zajímavé, ale po zápase mne pochválil, dobře jsme si pokecali a mám na to pěknou vzpomínku.

Mluvil jste o cestování, to je úděl rozhodčích. Navíc máte plné víkendy, co na to říkali doma?
Já se brzy oženil a měl děti. A to nejde s rozhodováním moc dohromady, protože sedm měsíců v roce fakt nemáte volný víkend. Někdy si z toho dělám srandu, že se člověk třicet let rozvádí, ale mně se to na rozdíl od spousty kolegů nestalo. Dík za to patří manželce, měla to těžké. Obě dcery navíc vedla úžasně, z obou máme inženýrky.

Se zaměstnáním jste pískání skloubil dobře?
To ano, pochybuji se celý život ve skladnictví a tam se o víkendech většinou nepracuje, podle toho jsem si práci vždycky vybíral. Ale pokud by to bylo nutné, musel bych se z fotbalu omluvit, práce mne živí.

David Zima se vrátil do Slavie.
Zima zpátky v Edenu. Slavii dal přednost před evropskými kluby, těší Tvrdíka

Mluvil jste o rodině, že vám pískání sebralo čas na ni, ale co vám dalo?
Hodně, prožil jsem na hřištích výborné chvíle. Samozřejmě i ty horší, to k fotbalu a našemu povolání patří. Člověk není všude oblíbený, tak to je. Převládají ale zážitky dobré. Nejlepší pocit je, když se hraje zápas jako břitva a vy ho ukočírujete. Pak vidíte, že jsou všichni spokojení a to mám rád.

Máte prý zajímavé hlášky na zklidnění hráčů, třeba jim řeknete ať jsou v pohodě, že prohrát přece není žádná hanba. Máte i něco dalšího?
Občas něco plácnu (úsměv). Třeba Vem to ďas, za týden se hraje zas… A když mi kolega řekl, že vyloučil hráče za stažení, tak mu říkám, že se stahují králíci, věci z internetu a dámské kalhotky - tohle je ale držení. Člověk má něco zafixované, něco ho napadne. Mladé kluky to docela baví a mě to zase baví s nimi, v šedesáti mě to nabíjí. Když vidím, jak si se vším poradí, hlavně na počítači, jsem za jejich pomoc rád.

Kolik zápasů za víkend zvládáte?
Už to krotím, dávám dva, tři. Ale víte, jak to je. Když vám zavolá obsazovák, že mu někdo vypadl, obvykle to stejně vezmu. Pak se v pondělí v práci sotva plazím (smích).

Jiří Martínek při návštěvě Sokolova
Vševěd Jiří Martínek má rád pivo a chodí na fotbal. Nejsme vědecká monstra, říká

Jak dlouho ještě chcete pískat?
To neřeším, uvidím co mi dovolí zdraví. Mám oba kyčle už vlastně ve třetím stupni artrózy, přesto doktor nic nenamítá. Prý bych problém cítil, kdybych měl víc než mých pětasedmdesát kilo. Ale nijak zvlášť se neudržuji. Rád si dám pivo, ale pohyb mám v práci, také jako rozhodčí a v týdnu trochu sedlačím. Hlavně na dost velkém pozemku po rodičích, tak i doma na zahradě s manželkou. I to mne už však trochu zmáhá.

Prý jste už tři roky nedal nikomu červenou kartu, je to pravda?
Je! Těší mě to, ale je to i kus štěstí, že mi tam nikdo neběžel sám na bránu a druhý ho nesekl. Pak bych ji tasit musel. Jinak už mám v mém věku určitý respekt a řídím se heslem: Dobře vidím, ale raději špatně slyším. Ale hezká věc se mi na podzim stala. Pískám na Vyžlovce žáky a klučík mi povídá: Hele, kámo, koukej na to! Kamarádi se mi ptali, jak jsem ho za tu drzost potrestal, ale já mu žádné kázání ani kartu nedal. Prostě jsem mu ve dvou soubojích nechal předvést trochu anglickou ligu, a on to všechno rychle pochopil (smích). Sranda musí být i na hřišti, vždyť ti lidi kolem s tím mají moře práce a dělají všechno zadarmo. Takových si vážím, protože až nebudou, fotbal na vesnicích zanikne a my budeme chodit pískat pod balkon nebo do lesa.

Na koho z kolegů vzpomínáte nejraději?
Je jich hodně a všem moc děkuji za spolupráci. Ať to byli ti, s nimiž jsem řídil utkání, nebo delegáti. Za všechny budu z těch starších bardů jmenovat Pavla Drahoše, to byl šoumen a byla s ním ohromná legrace. Zažil jsem také hodně předsedů komise rozhodčích – Miroslava Maurera, Mirka Aksamita, Mirka Libu, Pavla Mareše a teď Petra Blažeje. Za všechno jim moc děkuji.

Co byste vzkázal mladým rozhodčím?
Ať do toho jdou naplno. Jestli je to nebaví, nemá to cenu, ale pokud ano, je to náročná, ale fajn věc. My to tak dělali, když jsme začínali. Fotbalu jsme se podřídili, měli pak problémy doma, ale jinak to nejde.