Jiřího Štěpána můžeme ve Slovinsku vidět téměř všude, kde se pohybuje i český reprezentační tým. Je s ním na tréninku, na zápasech, ale také točí rozhovory na hotelu. Společně s kameramanem Pavlem Křížkem točili i záběry z malebného Laška. „Využijeme je v dokumentu, který budeme vysílat týden po kvalifikaci," vysvětloval v rozhovoru pro Deník Jiří Štěpán.

Jirko, nyní jste s českým futsalovým týmem na kvalifikaci ve slovinském Lašku. Je to pro vás zpestření vaší práce?
Je to něco jiného, než co mohu dělat normálně. Jsem s týmem, vím, jak žije a funguje. Znám se více s hráči a nahlížím trochu pod pokličku, jak fungují nácviky signálů, tréninky a další věci. Jako komentátor nebo reportér pak tyto poznatky využiji v praxi a mohu je lépe dešifrovat. Třeba vím, co je signál číslo čtyři, nebo co trénovali brněnští hráči, protože mají podobné situace zažité z klubu.

Jsou futsalisté vstřícní pro vaši práci? Měl jste nějaký problém?
Futsalisté fungují na bázi rodinného sportu. Opravdu s každým se můžete bavit velice otevřeně. Se všemi se znáte. Nevidím žádný problém oproti fotbalu, kde si spousty hráčů drží odstup. Futsal je rodinný a všichni se všemi se snaží vycházet.

Ve vaši profesi se věnujete několika sportům. Na jakém místě je právě futsal a jak si ho vážíte?
V České televizi jsem specializovaný úzce na tři sporty. Mám fotbal, futsal a ragby. Všechny sporty jsou pro mě rovnocenné, ale samozřejmě fotbal je pro mě asi největším koníčkem. Obzvlášť můj oblíbený klub Ajax Amsterdam. (smích) Dá to také nejvíce práce. Ragby je dost nárazové, ale je to fantastický sport, který má obrovský boom. Futsal je pro mě něco jako fotbal, takže na stejné úrovni.

Jak funguje vaše práce během futsalového utkání, když nemusíte komentovat?
Konkrétně na kvalifikaci ve Slovinsku děláme z každého utkání reportáž do zpravodajství. Zároveň sbíráme materiál do zhruba třicetiminutového dokumentu, který by měl zesumarizovat portrét českého týmu o tom, co tady prožil. Je to o tom, vymyslet si nějaké příběhy. V dokumentu už nejde o výsledky, protože poběží týden po kvalifikaci. Během samotného zápasu popisuji to, co se děje na kameře, abych to mohl ve střižně lépe najít. Snažím si nacházet záběry a zároveň už uvažovat nad tím, aby se mi vše hodilo do nějakého příběhu či šablony, které tady po okolí sbírám. Snažíme se zachytit atmosféru města Laška či českého reprezentačního týmu.

Kolik máte po utkání času na to, abyste stihl reportáž poslat do zpráv?
Nároky jsou stejné jako při fotbale, na což jsem už za třináct let vycvičený. To se rovná mít s hvizdem hotovou reportáž. Hned po utkání si namluvím připravený text a pak už je to o tom, aby mi to kameraman Pavel Křížek dobře pokryl záběry. Jsme schopni pět minut po utkání odeslat reportáž a dejme tomu do sedmi minut je vysílatelná v Praze.

Platí i ve slovinském Lašku tvrzení, že se reportáž dělá lépe po vítězném utkáním?
Mně se nejlépe dělá reportáž, pokud má nějaký příběh. Zápas, kde to je jedna-nula, jedna-jedna, dva-jedna, není takový, jako když někdo dá hattrick. To se pak dělají reportáže nejlépe. První poločas středečního zápasu s Francií byl o tom, že bývalí hráči Tanga Brno hráli samé signály. To je příběh sám o sobě. Kluci, kteří se rozutekli do všech koutů, pořád hrají to, co se naučili v Tangu. Taková reportáž se točí výborně. Mám už asi trochu profesní deformaci. (smích) Ne, že bych českému týmu nefandil, přeji mu úspěch, ale kdyby to bylo čtyři-tři a já měl vymyšlený příběh a padl by gól na čtyři-čtyři v poslední vteřině, tak radost nemám.