Mario Lička: Za kariéru vděčím tátovi

Osobnost Deníku

Pokud vstřelí Osobnost Deníku Radek Tafel branku, je vítězná

/FOTO/ V posledním zápase srazili fotbalisté Sokolče zachraňující se Kutnou Horu 2:1,…

Přečíst článek >

Na úvod tradiční otázka naší rubriky. Jak vzpomínáte na svůj první gól?
Úplně první byl za Baník, dokonce hned v mém prvním zápase v profesionálních soutěžích. Hráli jsme na Bohemians a myslím, že jsme prohráli 1:2. Moc pěkné vzpomínky.

Vaší největší předností asi úplně nebylo střílení gólů, že?
Určitě ne. V rodině posbíral všechny střelecké vlohy táta. Jako útočník dával plno gólů a doufal, že budeme pokračovat. Nestalo se. Bratr i já jsme střední záložníci. Rádi tvoříme hru a přihráváme na góly.

Otázka, kdo vás přivedl k fotbalu, se ve vašem případě jeví jako zcela zbytečnou.
Děti většinou dělají, co rodiče. U nás to bylo jednoduché. Otec fotbalista, takže jsme se s bratrem dostali k fotbalu velice snadno. Dětství jsme prožívali ve škole a na hřišti. Co jiného tedy dělat, než kopat do balonu. Fotbal hraji od čtyř let.

Měli jste to hodně těžké jako synové úspěšného fotbalisty a později trenéra?
V raném dětství to nebylo úplně jednoduché. Když jsem hrál v deseti dvanácti za Baník, okolí to vnímalo: mají takového a takového otce, jsou tu z protekce a podobně. To je normální. Člověk to nesmí poslouchat, musí se soustředit na sebe.

Pokračovalo to i poté, co jste se dostal do profesionálního fotbalu?
Patří to k tomu. Když se podíváte třeba na Lukáše a Davida Jarolímy… Ihned vás napadne, kdo byl jejich otec. Dívají se na vás více pod lupou. Když chcete ve sportu uspět, nesmíte si toho všímat a nechat se odradit. Přitom svou první profesionální smlouvu jsem dostal snad jako úplně poslední ze všech spoluhráčů – ve dvaceti, až když jsem začal s áčkem. Dnes je běžné, že talentovaný kluk je ve čtrnácti pod smlouvou.

Déšť s vichrem rušily zápasy

Byl pro vás otec tím nejlepším učitelem fotbalu?
Jeho přínos byl obrovský. Dělali jsme spoustu individuálních tréninků navíc. Zdokonaloval jsem se po fyzické i technické stránce. Hodně mi pomohl. Díky němu jsem měl takovou kariéru.

Vy sám ji považujete za úspěšnou?
Určitě. Beru to tak, že nemusela být žádná a mohla být i lepší. V životě to tak chodí. Děkuji za to, co jsem mohl prožít.

Nejvýš stavíte titul s Baníkem?
Necílil bych na jednu věc. Celé období s Baníkem bylo skvělé – v mládežnickém věku i při vstupu do profesionálního fotbalu. Titul byl takovým vyvrcholením. Jsem rád za půlroční období v Itálii i následná působení v Anglii a ve Francii. Všechno byla neskutečná škola a věci, jaké se jen tak nikomu nepoštěstí. Zahrál jsem si třeba s Gerethem Balem a proti hvězdám jako Zlatan Ibrahimović nebo David Beckham. V Livornu jsem hrál pod Robertem Donadonim.

Na kontě máte tři víceméně přípravné starty za reprezentaci. Nemrzí vás, že jste do nároďáku nenahlédl víc?
Kdybych měl najít minusové body kariéry, bude to repre. Trochu mě mrzí, že jsem se neprosadil víc a nezažil žádnou větší akci.

Čemu to přisuzujete?
Shoda okolností. Můj první start byl pod trenérem Bílkem na pro nás neslavném turnaji v emirátech. Pak mě povolal, když jsme s Brestois vedli francouzskou ligu, ale neprosadil jsem se, abych byl součástí týmu.

Fotbal? To jsou snadno vydělané peníze, ví už dnes Jaroslav Škoda

Profesionální kariéru jste ukončil nedávno. Jak vnímáte přechod mezi amatéry?
Všeobecně musím říct, že to je taková noční můra pro fotbalistu. Splnil se mu sen, že se hraním může živit, ale ví, že přijde den, kdy je třeba skončit a začít něco úplně nového – druhý život.

Jak to máte vy osobně?
Chtěl jsem ukončit kariéru ve Francii, která je mým druhým domovem. Bohužel to nevyšlo a vrátili jsme se do Prahy. Půlroku jsem ještě trávil v nejvyšší polské lize. Protože mě trenér už tolik nestavěl a byl jsem bez rodiny, řekl jsem si: už to nemá cenu, zaměř se na něco jiného a fotbal si udržuj jen pro radost.

Na co jste se tedy zaměřil?
Tím, že umím cizí řeči, začal jsem s překladatelstvím. Jsem rád, že jsem přechod zvládl. Co jsem do něj v uplynulých dvou letech investoval, se mi dnes vrací. Pracuji z domu pro jednu francouzskou firmu. Překládáním si udržuji potřebný styk s jazyky. Zatím mě to naplňuje a baví.

Pro radost hrajete ve Zbuzanech, což je na vašich podzimních výkonech vidět. Do brány vám to až neskutečně a nádherně padá…
Nikdy jsem nebyl střelec, ale máte prostě období, kdy vám to padá více. Kdo se mnou hrál, potvrdí, že takové góly jsou pro mě v uvozovkách normální. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale mám k tomu předpoklady – techniku i nápady. Když letí balon vzduchem, nečekejte, že ho budu zpracovávat. Samozřejmě je to i o štěstí.

Který gól je pro vás tím nejhezčím?
Jedním z takových je volej za Brestois, kterým jsem doma vyrovnával proti Lyonu. V české lize jsem dal gól nůžkami proti střížkovským Bohemians.

Asi vám vyhovuje, že máte po boku další hráče z nejvyšší soutěže?
Je to velká výhoda. Vážím si toho, že jsem právě ve Zbuzanech. Máme dobrou partu z kluků, kteří zažili něco podobného – Marek Kincl, Radek Šírl, Radek Dosoudil – plus mladí a šikovní okolo. Chodíme se hlavně bavit. Kromě toho, co se stalo naposledy, to zatím nemělo žádnou kaňku.

Vysočina nebyla překážkou. Boleslav dál stoupá tabulkou

Když už jste to naťukl. Jak si vysvětlujete exces Radka Šírla, který v utkání s Vysokým Mýtem inzultoval protihráče a rozhodčího?
Je to stále ještě v nějakém průběhu, nechci k tomu za sebe nic říkat. Tento týden se to asi vyřeší a dostane trest, který si bohužel nejspíš zaslouží. On sám ví, co udělal a provedl. Už to nejde vzít zpátky. Řekl bych, že se z toho poučí. Nic jiného k tomu nemůžu říct.

Dal by se vztah k protihráčům a rozhodčím obecně zařadit za hlavní úskalí, které může bývalého profíka na podobné úrovni potkat?
Bohužel. Je to tak. Logicky. Proti Zbuzanům se chtějí všichni vytáhnout, protože je to tým napěchovaný bývalými profesionály. Protihráče to motivuje. Bývá to ostřejší. V tu chvíli to má složitější i rozhodčí. Někdy píská špatně, ale pokud v tom není úmysl, člověk to bere. Když to přejde určitou hranici, má i bývalý profesionál problém udržet nervy. Bohužel to k tomu patří. Když jdeme níž, víme, že protihráči budou agresivnější a rozhodčí se z vás nepodělá. Člověk se s tím musí vyrovnat. Od toho máme zkušenosti. Buď nám to za to stojí, nebo ne.

Zpátky k vám. Váš otec se po skončení hráčské kariéry věnoval trénování. Půjdete v jeho stopách?
Jestli mám chuť, je i pro mě otazník. Fotbal miluji, ale určité věci mi vadí. Z první ruky vím, co otec musel jako trenér dělat a podstupovat. Kolikrát to stejně nestačí, a když se majitel rozhodne, vyhodí vás. Fotbalová odbornost často nehraje prim. Tři roky budete studovat, budete snažit vyšplhat a možná po osmi deseti letech po kariéře se dostane k prvoligovému týmu. Vyhodí vás jednou, podruhé… A stojí mi to za to? Zatím jsem nenašel přesvědčení. Ale uvidíme. Vždycky mě trénování lákalo a mám zkušenosti. Druhá stránka mě ale zatím odrazuje.

Bývalý reprezentant Šírl běsnil v divizi, kde inzultoval rozhodčího!

Trenér Urban o Šírlově zkratu: Neomluvitelný úlet