Se sportováním je na nějaký čas konec. Jak se může amatérský fotbalista udržovat? Plánujete nějaké individuální tréninky?

Za prvé, člověk musí chtít sám. V dnešní digitální době je na internetu spoustu návodů, nebo dokonce aplikací, kde může každý zjistit, jak o sebe pečovat bez fotbalového tréninku a možnosti chození do fitness centra. Je to vážně jen o tom chtít se sebou něco dělat a nenechávat to náhodě. Já osobně v tuto chvíli chodím ráno běhat do nedalekého lesa, ale jen dvakrát týdně, přece jen jako brankář potřebuji odlišný pohyb než ostatní hráči v týmu. Odpoledne cvičíme společně s přítelkyní v obýváku nějaké core cviky na střed těla, kliky, sedy lehy a pověstné Jágrovy dřepy, nebo se večer při filmu protahuji na koberci. To je za mě takové to minimum, které pro sebe může v této situaci udělat každý a každý na to má čas. Tady nám ani výmluvy nepomohou (smích).

Je také možné dostat od trenérů plán. Jde to třeba i v divizi?

Za mě určitě ano. Je důležité zůstat ve formě i v této situaci. Nikdo neví, kdy může sezona znovu propuknout a připravenému štěstí přeje, jak říká s oblibou můj táta. Od trenéra jsme dostali ihned po vyhlášení vlády o zákazu vycházení instrukce o tréninkové náplni během této situace. Ten tvoří z velké části fartlekový běh, aby nás udržel v kondici. Ostatní věci nechává na nás v týmu, je nás hodně, kteří si v tréninkovém procesu cvičíme a pracujeme na sobě, takže se toho pro většinu zase tolik nemění.

Kontrola ale není žádná…

To je pravda, v tomhle to trenér nemá jednoduché. Ale našel na to vlastní recept. Chodí sám téměř denně běhat a to ne malé vzdálenosti, na které poukazuje ve společné skupině, kterou máme na whatsapp. Jeden ze spoluhráčů na to konto dokonce reagoval: „Když už běhá trenér, tak já musím taky!“. Takže tímto určitě všechny členy týmu motivuje k tomu se sebou něco dělat, když to dokáže i on po operacích kolene. Jinak je to celé založené na důvěře a každý musí vědět, o co teď Poříčany hrají, je to každého svědomí a já věřím, že všichni budou připraveni do dalšího zápasu, ať už přijde kdykoliv, na maximum.

Při tréninku u kolektivních sportů je bonusem fakt, že spolu pracuje celá skupina. Donutí se člověk trénovat naplno podle daného plánu?

Rozhodně je to složitější, než se dostavit na trénink v určený den a čas, ale zase se budu opakovat - každý to dělá pro sebe a svoje svědomí. Pro mě samotného ty první dny bez tréninku byly složitější, ale člověk musí přepnout. Přiznám se, že v tomhle mi pomohla má přítelkyně Lenka, která mi řekla, že chce cvičit se mnou a pořád mě kvůli tomu prudila (smích). Teď jsme si v tom našli společnou zálibu a zafungovalo to velmi dobře. Navíc člověk po chvíli zjistí, že se toho moc dělat nedá a čas vůbec neutíká, sport je v tomhle skvělá pomocná ruka.

Co ale v době volna, když fotbalisté nemohou zajít třeba ani na kus řeči do hospody? Co s volným časem děláte vy?

To bohužel teď nejde, ale po zápisném si myslím, že máme v Poříčanech celkem náskok. Mě ty dny zatím celkem utíkají, s přítelkyní jsme oba dva na home office, takže si ráno uděláme snídani a pak se přes počítač věnujeme každý své práci. S lidmi z práce a svými zákazníky jsem v kontaktu přes pravidelné video konference, které zaberou nějaký čas. Víc si teď vzájemně vaříme a klademe větší důraz na to, abychom jedli zdravěji než během klasického pracovního týdne, když jezdíme do kanceláří. Když zavřeme počítače, přichází na řadu společné cvičení a večer už jen relaxujeme u nějakého dobrého filmu nebo seriálu.

Máte za sebou zimní přípravu, která bolí. A nyní nemůžete naběhané kilometry prodat na hřišti. Jak tohle snášíte?

Já osobně zatím dobře a doufám, že ostatní kluci z týmu jsou na tom taky dobře. Ale nebudeme si nic nalhávat, už mě docela svrbí nohy, takže bych je rád co nejdříve obul do kopaček a vlétl na fotbalový trávník mezi tři tyče (smích). Zrovna včera jsem volal s tátou, který trénuje brankáře v prvoligové Mladé Boleslavi, kde jsem i já fotbalově vyrůstal. Shodli jsme se, že to odloučení už začíná být dlouhé, obzvlášť pro něj, pro kterého je obživou pouze fotbal, je zvyklý být na hřišti každý den od rána do večera a najednou má spoustu času bez své každodenní náplně. V tomto ohledu jsem rád za to, že mám práci, která odvádí mojí pozornost od toho fotbalového výpadku, zatímco on svojí práci nemůže teď vykonávat vůbec, což musí být z mého pohledu určitě náročné.

V Poříčanech se v zimní přestávce změnil více než z poloviny kádr. Jak jste tyto změny vnímal?

Máte pravdu, změna kádru byla velká, určitě největší, kterou jsem od juniorky FK Mladá Boleslav, kde se hráči měnili jak na běžícím páse, každý půl roku zažil. Ale posily vnímám pozitivně, přišla parta kluků, která pospolu hraje již delší dobu, takže na hřišti jsou skvěle sehraní. S nimi přišla hlavně fotbalovost a navíc velká chuť zachránit soutěž, nikdo z nich nepřemýšlí nad tím, že by to mohlo dopadnout jinak, což určitě celý tým nakoplo kupředu. Všichni kluci do týmu zapadli, což bylo vidět hlavně při zápisném, po prvním a bohužel v tuto chvíli jediném zápase jarní části sezony. Z mého pohledu se komplexně doplnil kádr na postech, kde bylo potřeba, což pomohlo i našemu hernímu projevu, který je o poznání fotbalovější, než v podzimních kolech - podle mého osobního názoru. Jen doufám, že to budou moci tuto sezonu posoudit i naši fanoušci, kteří se rozhodně na jarní sezonu těšili. Jejich podpora je fakt znát, Poříčany fotbalem žijí, a to je pro tým skvělé.

Musel jste si dlouho zvykat na své nové spoluhráče? Třeba obránce?

Abych řekl pravdu, kupodivu to moc dlouho netrvalo. Všichni příchozí kluci jsou fotbaloví a brankář se s nimi nemusí bát jít do rozehry, ve které jsme na podzim pokulhávali. První tréninky jsem byl v očekávání, co z kluků vyleze, ale nakonec předčili mé očekávání. Hodně nám pomohl příchod Tomáše Petra, jako hrotového útočníka, který nám celý podzim chyběl. Tomáš dokáže podržet balon i v těžkých situacích, což nám pomáhá směrem dopředu. Co se týká obrany, ta se v prvním mistrovském utkání obměnila celá, až na zkušeného Petra Zdeňku, který odehrál přede mnou celou podzimní část sezony. Mezi nové posily obrany patří Michal Houžvička, Jiří Kabyl a Tomáš Valín, se kterým jsem hrál už v pražském Motorletu, takže pro mě to byly dvě nové tváře v obraně. Michal je na tom fotbalově velmi dobře, je znát, že si prošel vyššími soutěžemi ať už druhou ligou u nás, tak i první ligou na Slovensku. Jirka je za mě prototyp hráče, proti kterému nechcete hrát, ale chcete ho mít v týmu při bránění a v soubojích je velmi nepříjemný a důrazný. Proto jsem vážně rád, že ho u nás v Poříčanech máme.

Koronavirus v ČeskuZdroj: Deník