Máte za sebou hodně bohatou kariéru. Na které období vzpomínáte nejraději?

Vzpomínky jsou a budou jenom vzpomínky, je to historie, kterou nejde změnit. Ale líbilo se mi všude, kde jsem působil a dalo mi to velkou školu do života, díky které teď vnímám fotbal úplně jinak.

Potkal jste se s velkou řadou skvělých fotbalistů. S kým jste si na hřišti a mimo něj nejvíce rozuměl?

Uměl jsem se přizpůsobit podmínkám, kde jsem byl, téměř s každým jsem vycházel. A v každé etapě mého působení to byli spoluhráči, v každém týmu se našel někdo, s kým jsem vycházel nejlíp. V zahraničí to bylo tvrdší, kde jsem trávil hodně času sám nebo z rodinou.

Co považujete za vrchol své kariéry?

Něco jsme vyhráli a já byl u toho, fotbal je kolektivní sport. Vrcholem bych označil spíš věk – ve třiceti šlo téměř všechno samo, vrchol je vše, co jsem zažil.

Nejvyšší soutěž jste si zahrál doma na Slovensku, pak také v Česku, Skotsku, Dánsku, Srbsku nebo na Kypru. V čem je fotbal jiný v zahraničí než třeba v Česku nebo na Slovensku?

Trochu to zjednoduším, ale fotbal se vůbec nezměnil, vyhraje ten, kdo dá víc branek (smích). Samozřejmě všude jsou podmínky jiné, myslím kvalita týmu, podnebí, jiné herní styly, ale fotbal je všude stejný. V Čechách jsem hrál snad každou ligu od nejvyšší, možná prales jsem ještě nezkusil. Co jsem ale po kariéře profesionála očekával, že si v nižších soutěžích zahraji fotbal opravdu pro radost, tak toho se asi nedožiji (smích).

Na svém kontě máte devatenáct startů za slovenskou reprezentaci. To je výborná bilance…

Měl jsem to štěstí si zahrát za národní tým, za což jsem všem vděčný.

V reprezentačním dresu jste vstřelil také jednu branku, bylo to v zápase proti Irsku. Jak branka padla?

Ten gól by dal snad každý fotbalista. Byl to roh na první tyč, tam to spoluhráč nadzvedl a já jsem byl úplně sám na zadní tyči asi půl metru od branky. Ten gól byl snadný a já jsem stal na správném místě (smích).

Nyní hájíte barvy Jíkve v krajské I.B třídě. Jak se zrodil váš „přestup“ do tohoto klubu?

Do Jíkve mě dostal můj kamarád Tomáš Poláček a tak hájím jejich barvy.

Je vám čtyřicet let, s pozicí trenéra už máte zkušenosti, vedl jste Vraný. Chcete dále působit jako trenér?

Působím jako trenér dětiček a trénování mne baví. Ale trochu jinak – fotbal je a bude jenom fotbal, v životě jsou daleko důležitější věci, které lidi moc nevnímají, fotbal by měl být především sport a zábava, což se tady vůbec neděje. Každý chce vychovat Ronalda nebo Messiho, trend, který je nasazený je neúprosný a konkurence obrovská. Zapomínáme na ty, kteří jsou druzí a těch je drtivá většina. Věřím, že budoucnost tomu bude přát a změní se i pohled na fotbal, který je svým způsobem iluzí v iluzi, kde koukáme na milionáře. Zbytek ať si doplní každý čtenář podle svého.

Maroš Klimpl

Bydliště: Praha
Narozen: 4. července 1980
Zaměstnání: dělám vše (smích)
Znamení: Rak
Další oblíbené sporty: všechny
Oblíbené jídlo: sním všechno
Oblíbené pití: voda
Oblíbený film: nemám
Oblíbená hudba: Schumanova rezonance