Je vám jednapadesát let a ještě běháte po fotbalových trávnících. Tomu se říká fotbalová dlouhověkost…

No to nevím. Před každou sezonou říkám klukům v kabině, že je to moje poslední sezona a když si kupujeme kopačky, říkám jen, že jsou to moje poslední. Ale to říkám už od svých pětatřiceti let. Dokud budu cítit, že jsem pro mužstvo ještě trochu potřebný, chtěl bych ještě „běhat“ po zeleném pažitu.

Jak jste se dokázal udržet na hřišti i v tak pokročilém věku?

Je to rok od roku těžší. Chce to se trochu proběhnout a nějakou tu dietu, ale nejvíc nám v Křečkově dává sílu to, že máme letní i zimní soustředění na horách. To jsou soustředění se vším všudy a to nám dá nejvíce.

Měl jste štěstí, že se vám vyhýbala vážnější zranění?

Až do svých čtyřiceti let se mi zranění opravdu vyhýbala. Ale pak meniskus levé koleno, meniskus pravé koleno a na levé pak ještě plastika křížového vazu. A pak už jsem hrál jen ve třetích třídách za béčko Semic, béčko Poděbrad a v Křečkově.

Vy jste jednoznačně semickou legendou. V jejím dresu jste zažil mnoho. Na co nebo na koho nejvíce a nejraději vzpomínáte?

V Semicích to byla krásná fotbalová léta. Začal jsem tam jako žáček v roce 1975 a jen s přestávkami dvou let vojny v Bechyni, pěti let v Brandýse nad Labem a rok v Sadské, jsem tam byl do roku 2015. Tedy nějakých čtyřicet let. Vždy tam byla velmi dobrá parta a to jak na hřišti, tak po zápase a to i když se prohrálo. Kostru mužstva vždy tvořili hráči ze Semic a okolí, a to i v době, kdy se zde hrála třetí liga a posílit nás přišli hráči z Bohemians Praha. Vždy s klukama vzpomínáme a s nadsázkou říkáme, že jsme v Semicích hráče z Bohemky naučili hrát fotbal a oni se pak chytli v první lize nebo i v reprezentaci (smích). Uvedu zde například Martin Jiránek, Jan Flachbart, Radek Šírl a další výborní hráči.

Pak ale také přišla hubená fotbalová léta, kdy Semice začaly klesat. Kde hledat příčiny?

Je to jako všude na vesnicích, rodí se méně fotbalistů. Za mého dětství všichni kluci hráli fotbal nebo pak v zimě hokej. Dnešní děti mají možnost volby i jiných sportů.

Vaše kariéra je také hodně úzce spjata s druholigovým angažmá v Brandýse nad Labem. Jak dlouho jste tam byl a jak na toto období vzpomínáte?

Do Brandýsa nad Labem jsem přišel, když mi bylo dvacet let. Bylo to v roce 1989, tedy ještě v totalitním režimu. Museli jsme pracovat, já byl tehdy veden jako zedník, ale jen jsme každý den trénovali. Až v roce 1990 jsem dostal svou první profesionální smlouvu. Tenkrát to bylo čtyři tisíce korun za měsíc. Působil jsem zde pět let a setkal jsem se tam s mnoha výbornými fotbalisty. Třeba Miloslavem Šebkem, se kterým se vídám dodnes v Poděbradech.

Nelze také nepřipomenout, že máte ve své fotbalové sbírce dva ligové zápasy v dresu pražských Bohemians. Jak vzpomínáte na ně?

To když byly Semice „farmou“ Bohemians, naskytla se šance zahrát si i v áčku. Zahrál jsem si dvě ligová utkání. První se hrálo v Děčíně, Bohemka v té době měla zavřené domácí hřiště, proti Zlínu a druhé na Viktorce Žižkov. V tomto utkání jsem měl na starost Marka Trvala a docela se mi to povedlo. Vyhráli jsme dva nula.

Proč bylo vaše angažmá u klokanů tak krátké?

Bylo mi už dvacet osm let a také k tomu asi přispělo, že Klokany v té době trénoval Vlastimil Petržela. Ten byl známý svými tvrdými tréninky (smích).

Potkal jste se s řadou výborných fotbalistů. S kým jste si třeba zahrál. Kdo vám byl hodně blízký?

Nejbližší mi byl můj bratr Tomáš. I fotbalově. Stačilo, když jsme se na sebe podívali, on se rozeběhl, já mu to tam dal a většinou to skončilo gólem. On byl lepší než já a dával hodně gólů.

Měl jste také naopak nějaké týmy, proti kterým jste hrál hodně nerad?

Snad ani ne. Specifická byla derby. Ve třetí lize to byly zápasy s Českým Brodem, kam se tenkrát přišlo podívat dva a půl tisíce diváků. Později v krajském přeboru zápasy s Litolí nebo Poděbrady. Ale na takové zápasy jsem se spíše těšil.

A co jednotlivci? Našel byste nějaké hráče, proti kterým se vám hrálo špatně nebo byli hodně nepříjemní?

Byla celá řada hráčů, kteří byli nepříjemní svým stylem hry. Vzpomínám na derby s Poděbrady, které se dost často vyhrotilo v ostré souboje. Před jedním takovým zápasem jsme měli posezení se spoluhráči v Poděbradech v Savoyi. V nedělním zápase mi pak během utkání, když jsem prohrávali jedna čtyři, jeden ze soupeřů, který byl mimo jiné známý svou tvrdou hrou a dovedl vytočit i svými řečmi, povídá: „v tom Savoyi ti to šlo lépe“. V ten moment jsme se už drželi za dresy. Samozřejmě, že dnes už na to vzpomínám jen s úsměvem. Ten hráč se jmenoval Vladimír Malinovský (smích).

Jak dlouho chcete ještě zůstat na trávnících?

Samozřejmě co nejdéle v Křečkově a později se starou gardou Semic. Můj otec hrál svůj poslední zápas za starou gardu ve svých sedmdesáti letech, tak kdyby to tak vyšlo i mně, byl bych moc rád (smích).