Před pár dny jste se dožil padesáti let. Berete to jako nějaký přelomový milník ve vašem životě?

Není moc času na přemýšlení, protože v současné době se žije velmi rychle. Dnešní doba je hektická a i já mám stále mnoho povinností, které musím plnit. Každopádně jsem se ohlédnul zpátky a uvědomil si, jak to všechno rychle uteklo. Rád bych vrátil čas nebo ho alespoň na chvíli zastavil. To ale bohužel nejde.

Zavzpomínal jste třeba na mládí?

Určitě zavzpomínal. Ještě patřím ke generaci, která hodila školní brašnu doma do rohu a lítala do tmy venku. Byla to jiná doba a myslím, přestože jsme neměli tak široké vyžití v oblasti počítačů, mobilů a podobně, že jsme zažili krásné dětství protkané mnoha zážitky a také sportem všeho druhu. Určitě mám v hlavě vzpomínky, kdy jsem jako žáček se svými kamarády s fotbalem pod vedením F. Novotného začínal. Vyhrávali jsme první zápasy a turnaje, to nás určitě motivovalo a nastartovalo. Zážitků a vzpomínek je mnoho.

Celý váš život je spjatý s fotbalem. Co vám fotbal dal?

Fotbalu jsem se věnoval od svých šesti let a to v různých funkcích. Nejdříve jsem působil jako hráč, potom jako trenér mládeže a na závěr jsem si nechal trénování dospělých. Zažil jsem spoustu úspěchů a také nezdarů, poznal jsem mnoho pro fotbal zapálených lidí. Hrál jsem s hráči, kteří dosáhli až na ty nejvyšší mety. Měl jsem štěstí, že jsem měl kolem sebe takové lidi, od kterých jsem mohl získávat zkušenosti jako hráč, tak také jako trenér a funkcionář. Fotbalem žila celá naše rodina a nemohlo se stát, že by fotbal nebyl téměř na prvním místě.

Najdete také něco, co vám fotbal vzal?

Myslím, že ani ne. Spíše se museli přizpůsobovat členové rodiny. Při každém nedělním obědě se fotbal rozebíral a nemusím zdůrazňovat, že ne vždy se to obešlo bez střetu různých fotbalových názorů a pohledů. Manželka dlouhou dobu prosazovala různé typy výletů a dovolených. Nakonec se mnou absolvovala skoro každé utkání a zvykla si na to tak, že se mnou chodí na fotbal každý víkend. Platilo u nás fotbalové pravidlo – na dovolenou jen zkraje července, potom už je fotbal, oslavy jen mimo termíny zápasů.

Vy jste na podzim skončil na lavičce Semic ze zdravotních důvodů jako trenér. Jak se tedy cítíte?

Po hráčské kariéře jsem jako trenér úplně vynechal pohyb a přibývající hmotnost vykonala své i se zdravotním stavem. Musel jsem v IKEMU absolvovat operaci srdce, která se povedla. Touto cestou musím poděkovat panu profesorovi Pirkovi, který operaci provedl. Je to vynikající odborník a profesionál, navíc velmi příjemný a vstřícný člověk. Momentálně se cítím dobře a musím pracovat na tom, co jsem zanedbal. Tím mám na mysli pohyb ve formě různých aktivit prospívající zdraví.

Na fotbal jste ale nezanevřel, stále jste vidět na stadionech a zápasy sledujete. Nemůžete bez fotbalu vydržet?

Určitě rád fotbal sleduji a to na všech výkonnostních úrovních. Návštěva fotbalových klání patří teď k mým relaxačním činnostem.

Je pro vás velký rozdíl, když jste na lavičce jako trenér nebo když sledujete utkání jako divák?

Rozdíl je v tom, že se člověk stresuje mnohem méně. Jako trenér zodpovídá za hru a výsledky. Pracuje s lidmi, slyší kolem sebe spoustu informací, jak by se to mělo postavit a kdo by měl hrát. Kolikrát člověk udělá ze svého pohledu vše, aby se dařilo a ono to potom dopadne úplně jinak. Naopak divák může mít mnoho pohledů a názorů, nezodpovídá za výsledek a může jen fandit a držet palce. A to jsem teď já. Nemusím zdůrazňovat, že fandím mému mateřskému klubu AFK Semice a přeji mu návrat na fotbalové výsluní.

Úzce jste byl také spjatý s litolským fotbalem, kde jste postoupili z okresních soutěží až do divize a tam působili šest sezon. Říkali jste tomu „litolská pohádka“. Jak na toto mimořádně úspěšné období vzpomínáte?

V Litoli jsem působil okolo patnácti let jako hráč a posléze trenér. Nikdy by mě nenapadlo, že budu působit někde jinde než v rodných Semicích. Ale co osud nechtěl, když doma nebyl o naše služby zájem, nakazil nás svým nadšením a plány Josef Borecký a spolu s Romanem Novotným a dalšími jsme začali působit v Litoli. Odpíchli jsme se jsme ve třetí třídě a nakonec naše cesta skončila v divizi. Na to období se nedá zapomenout. Vše bylo podloženou dobrou partou a nadšením. Jak se ukázalo, kolikrát je to víc než napěchovaný rozpočet.

Když teď máte více volného času a netrénujete, jak volné chvíle trávíte?

Snažím se více věnovat rodině, přátelům a také sobě. Samozřejmě mám také zaměstnání, které vyžaduje své, jsem k tomu ještě v zastupitelstvu naší obce. Takže se určitě nenudím.

Počítáte s tím, že se ještě jako trenér vrátíte nebo jste tuto kapitolu definitivně uzavřel?

Tak tuhle otázku si pokládám i sám sobě a zatím na ní neumím odpovědět. Asi bude ještě chvíli trvat, než se úplně zotavím z té zmiňované operace. Ale to se zvládne. Spíše mi v dnešní době chybí to nadšení a odhodlání mladých lidí pro fotbal. Je třeba ho mít v popředí svých priorit a něco mu obětovat. Ale to dnes nefunguje. S tím se jen těžko vyrovnávám a tak říkám, že možná ještě někdy ano, ale jen s obětavými a nadšenými lidmi, pro které fotbal znamená součást jejich života.

Pavel Jareš, 50 let

Bydliště: Semice
Narozen: 7. 2. 1969
Povolání: ředitel základní školy
Znamení: vodnář
Další oblíbené sporty: mimo fotbalu ještě tenis, hokej
Oblíbené jídlo: česká klasika
Oblíbené pití: vše ledově vychlazené
Oblíbený film: komedie
Oblíbená hudba: osmdesátá léta