Jeho nejvnitřnější identitou byla identita básníka, pro nějž je poezie způsobem nazírání a prožívání světa, který vede k mírné melancholické moudrosti i laskavému smyslu pro humor, aniž by se vytratil kontakt s radostí i bídou každodenní reality.

Důležitým impaktem jeho tvorby, stejně tak jako u jeho slavného bratra, bylo rodné Polabí, dětství a valnou část svého nedlouhého života strávil v Čelákovicích. Říční krajina se tak odráží v názvech obou jeho povídkových sbírek Přes řeku (Severočeské nakladatelství, 1986) a rozšířené Mlhou tam a zpět (Paseka, 1998) a hraje v nich důležitou roli jak svou proměnlivou přírodní atmosférou, tak existenciálními i mytologickými odkazy. Významnou inspirací mu byla také jeho lékařská praxe i společenské ovzduší a vliv historických u událostí polabském městečku jeho dětství. Neméně důležité vlivy představovala poezie spřízněných básníků (mj. Františka Halase, Vladimira Holana a Ivana Blatného) a také kontakty s přáteli z čelákovických a brandýských kulturních kruhů (Jindřichem Hilčrem, Michalem Černíkem, Rudolfem Vápeníkem, Vilémem Plockem, Petrem Bruknerem, Jaroslavem Špačkem a dalšími…).

Výbor z jeho celoživotní básnické tvorby vydalo nakladatelství Torst v roce 2008 pod názvem Sám sobě napospas.

Všechny zmíněné knihy vyšly posmrtně, za života publikoval pouze časopisecky právě pod pseudonymem Vinant, počeštěným rodným příjmením jeho matky. Po odchodu z redakce časopisu Tvář, jejímž byl od roku 1964 šéfredaktorem, se věnoval medicíně a rodině, situaci zakonzervoval srpen 1968. Psal ale, z náruživé vnitřní potřeby, až do konce svého života, jehož poslední léta ovlivňovala vážná nemoc.

Tvorba Františka Petišky je zcela v řádu s jeho osobností. Vzpomínáme na dobrého, laskavého člověka, moudrého a vzdělaného, neztrácejícího smysl pro humor a důstojnost i v těch nejtěžších situacích. A nasloucháme poctivé poezii, s bezprostředně lyrickým vztahem k okolnímu světu, která vystihuje atmosféru doby svého vzniku a zároveň se nadčasově a bez úlevy pasuje se zásadními prvními i posledními věcmi lidského života. A ač jsou to témata nelehká, nacházíme v ní útěchu, inspiraci i pevný vnitřní směr.

Sáhnete-li po některé z knih Františka Vinanta, pevně věřím, že se o tom přesvědčíte sami.

Michaela Petišková

Jarní svítání

(Vilému Plockovi)


Na křídle ještě zaschlou kapku Nilu

roztržitý špaček v bršlici po kolena


Asijské hrdličky vzdychají křaplavě

až jitro zbolaví


Opilci padli Auta ještě nestartují
útlé intermezzo ticha
u nás v Polabí


70.léta


Z nemoci


Ještě sounáležíme

Já a tato planeta

ještě nepadlo moje jméno

ale už jsem slyšel skřípot Cháronova vesla

a chlad jenž vanul od té řeky

dělil mou samotu od povzbuzujících pohledů

Starobylé to bylo A jenom pro mne nové

Bezbranná nejistota nicotě na dostřel

Trval jsem neobratně

nemaje na vybranou

k poznání

kdykoli vratnému

(20.2.1979)