Česká výprava čítala 494 skautů a skautek – mladších účastníků, dobrovolníků pomáhajících při organizaci akce a členů realizačního týmu. Za své motto si Češi zvolili heslo Unbreakable (Nezlomný), jeho ambicí bylo představit celému světu historickou zkušenost českého skautingu, zakázaného nejdříve nacisty a poté dvakrát komunisty. Na základě motta si vybrali patrony jednotlivých jamoddílů (skupin, v nichž na Jamboree fungovali).

Můj jamoddíl si vybral Otokara Randáka, skautským jménem Oskar. Skauta z Nymburka, který vykonal až neuvěřitelné činy.

Doteď si vzpomínám na všechny informace, které jsme si slovo po slově předávali během jedné z prvních her, co jsme s jamoddílem hráli. Už tehdy jsem nemohla uvěřit, že to vše dokázal, vzpomíná skautka z jeho jamoddílu.

Každý jamoddíl měl celkem čtyři setkání, z toho jedno bylo celokontingentní, tedy celé české výpravy. Nám se poštěstilo se v rámci našeho posledního srazu s Oskarem potkat. Spolu s našimi vedoucími pro nás uspořádal besedu, kde nám vyprávěl nejrůznější příhody, od těch vtipných, až po ty, u kterých jsme měli slzy na krajíčku.

Přišel tam ve svých 92 letech bez hole, bez berlí, jen tak, plný energie a ihned se s námi začal bavit. Když pak vyprávěl o smrti svých kamarádů, kteří s ním dělali zpravodajské spojky, měla jsem pocit, jakoby se to právě stalo mě, tak dobrým vypravěčem byl.

Oskar byl vodním skautem. Zasloužil se o založení skautského přístavu Modrá Flotila v Nymburce. Jako náctiletý si spolu s kamarády postavil loď Vorvaň a také navrhl kombinovanou plachetnici, kterou nyní používají téměř všichni vodní skauti.

Když se na té besedě rozpovídal o vodáctví, všem nám hned bylo jasné, jak moc pro to byl zapálený. Vysvětloval nám, jak která loď funguje, vyprávěl nám, kterou řeku a čím sjel. Byl to opravdu dobrodruh, nechtělo se mi ani věřit, co vše zvládl. Když pak na konci viděl naše užaslé výrazy, rozhodl se, že další léto nás naučí plachtit. Byl nadšený téměř více než my.

12. 6. tohoto roku nás však Oskar opustil. Jeho rodina uspořádala poslední rozloučení na břehu Vltavy. Pozváni byli i členové mého jamoddílu. Jelikož se rozloučení konalo ve všední den ne všichni mohli dorazit i tak se nás tam část sešla a zavzpomínala na besedu a všechny reportáže, hry a příhody, které se nám s ním nerozlučně pojily.

O to víc jsme chtěli na jamboree Oskarův příběh prezentovat a uctít tak jeho památku. V našem kempu jsme měli celý jeden podsadový stan věnovaný jemu, kromě plakátu s informacemi, byl celý stan zařízen, jakoby ho někdo přivezl z dob, kdy jezdil na tábory.

Když jsem o Oskarovi vyprávěla skautům z Taiwanu, byli naprosto ohromeni tím, co vše dokázal, co si prožil a nazvali ho hrdinou. A nebyli sami, podobných reakcí se mi dostávalo téměř ode všech. Když jsem odjížděla, měla jsem pocit, že jsem splnila své poslání. Oskarův příběh teď žije v paměti skautů a skautek z celého světa. A já pevně věřím, že si ho nenechají pro sebe, předají ho dál a bude pro ně stejnou inspirací jako pro mne a můj jamoddíl.

skautka z Čelákovic a studentka Nymburského gymnázia
Zuzka Smiley Kyselová