Po náročných šesti měsících pobytu v Tanzanii má práce s odchytem a přepravou velikých afrických zvířat do republiky pomalu končí. Ještě zbývá naložit na transportér poslední přepravní boxy se šesti nosorožci a potom hurá na letiště do Dar es Salaam, odkud je speciální letadlo dopraví domů, do zoologické zahrady malého města v podhůří Krkonoš. Pak už bude hračkou do týdne zdejší tábor vyklidit, protože Československá sedmá expedice končí a osud té osmé je ve hvězdách. 

V táboře zůstalo veliké množství léků, které jsme neupotřebili, také mnoho zdravotnického materiálu i lékařských přístrojů. Všechny zbylé věci jsme tedy naložili do třítunky až byla plná po střechu a odjeli do blízké africké nemocnice darovat jí všechno to, o čem se černým pacientům ani nesnilo. Paní ředitelka, důstojná, anglická dáma, byla zaskočena i dojata tím šlechetným darem a tak při loučení sňala ze své šíje provázek s průsvitně zeleným kamenem, podala mi jej a řekla: „tento kámen vás ochrání před smrtí hadím jedem, noste jej pořád u sebe, možná, že vám jednou zachrání život.“ Kámen jsem si pověsil na krk, poděkoval za osobní dar, ale mýtu, že díky zelenému kameni přežiji smrtelnou dávku hadího jedu, jsem neuvěřil. 

Tábor je konečně vyklizen, zbývá poslední noc, zítra se již vracím domů. Kdo ví, zda se sem ještě někdy podívám. Prožil jsem tu několik nádherných let a do republiky tak přivezl stovky zvířat Velké Africké Pětky. V tento poslední večer se chci proto rozloučit se svou láskou – horkou, černou Afrikou a tak osamocen kráčím šustící travou na vzdálené místo pod baobaby, abych se nostalgicky rozloučil s její magickou krásou.

Jedničky s bičem.
Jak jsem psal jedničky s bičem

Byl jsem dojatý nad ukončením jedné životní etapy, ale ne dosti opatrný. Nepodíval jsem se proto, jako jindy, do větví stromu, kde číhala a dostihla mne smrt. Uštkla mne totiž mamba černá, nejjedovatější had světa. A mamba černá to smrt je. Rychlá, bolestivá a definitivní. Její polibek smrti mne zabije do několika desítek vteřin.

V poslední minutě svého života jsem sám. Umírám pod rozložitým baobabem bez svých dětí, bez manželky a bez lékařské pomoci. Vnímám ještě vzdálený řev lovících lvů. Naposledy se dívám na černou siluetu trav a keřů před rudo-zlatou kulisou zapadajícího slunce. Vnímám až neskutečnou nádheru toho večera a smířen s osudem, pokládám hlavu na rudou zem a zavírám oči…. Už se nemohu pohnout. Necítím nohy. Nemohu dýchat. Pomalu ztrácím vědomí. Přichází smrt. A Africká noc pomalu uplývá.

Přes zavřená víčka vnímám oslňující jas, paprsky afrického slunce rozehřívají mé ztuhlé tělo. Nevím, kde jsem, co se stalo, hlava je zamžená, svaly pálí, jako kdyby jimi procházel elektrický proud. Lomcuje mnou zimnice a já se nechápavě probírám do ještě chladného afrického rána. Otevírám oči. Ležím v řídké trávě pod obrovským baobabem a v dlani, položené na prsou, držím hladký kámen, vlahý a příjemný na dotek. Jeho barva, včera ještě průsvitně zelená, je v to ráno antracitově černá. Černá jako Afrika, černá jako uhel, černá jako mamba.

Hadí kámen můj život skutečně zachránil, ač k pochopení to není. A já od toho dne jsem nakloněn bezmezně věřit všem africkým mýtům.

Autor: Ivana Výborná