Pavle, váš návrat do Nymburka vítám, ale někdo ho může brát jako krok zpátky ve vaší kariéře. Znamená to, že máte již jiné priority než basket? Dáváte tímto přednost rodině? Cítíte, že přichází ta chvíle, kdy se chcete tak zvaně usadit?

Pro mě je rodina prioritou číslo jedna už dlouho, což neznamená, že se mění něco na basketu. Je to krok zpátky, protože jsem v Nymburce už byl, ale není to krok dolů. Pokud tým hraje poháry a liga mistrů se zdá být hodně atraktivní pohár, tak to nemůže být v tomto smyslu krok zpátky. Když jsem probíral všechny faktory, byla to nejrozumnější volba. Ano, rodina hraje velkou roli, ale i tak jsem koukal po jiných možnostech. Nabídky ze zahraničí nebyly tak zajímavé, aby dosahovaly úrovně Nymburka. Prostě Nymburk z toho vyšel po několika letech zase nejlépe.

S jakými osobními ambicemi na poli basketbalu vstupujete podruhé do Nymburka? Jsou jiné než při prvním příchodu?

Před sedmi roky jsem přicházel s tím, že chci zabojovat o minuty, že se chci prosadit do kádru a být platným členem. A to za Muliho Katzurina nebylo vůbec jednoduché. Většinou, kdo přišel, první rok proseděl na lavičce. Teď se vracím s představou, že navážu minimálně tam, kde jsem před čtyřmi roky skončil a přidám k tomu zkušenosti, které jsem získal za uplynulé čtyři roky v zahraničí. Doufám, že o minuty nebudu bojovat, ale budu si je chtít udržet svými výkony.

Za tři roky jste prožil v Nymburce různorodé sezony. V první se hrál jen Eurocup, ve druhé Adriatická liga a ve třetí VTB liga. Na kterou nejraději vzpomínáte?

Každá sezona byla jiná. V první jsem moc nepočítal, že budu hrát, ale nakonec jsem nastoupil na solidní minuty i v pohárech a české lize jsem hrál hodně. Druhá byla specifická cestováním na jih Evropy a třetí zase na východ. Pro mě byla každá další sezona posunem v počtu minut, dostával jsem více prostoru při hře s balonem, měl jsem více důvěry od trenéra. Nemohu říct, která s nich byla ta, na kterou nejraději vzpomínám. Herně byla nejvydařenější ta poslední.

Je vstup do týmu Nymburka teď jednodušší než před sedmi lety, když jste přišel poprvé?

Vstup do haly je stále stejný, i šatna je na stejném místě (smích). Z mého pohledu se toho změnilo hodně. Tehdy jsem přicházel jako nováček a chtěl jsem se tady prosadit. Šel jsem sice do neznáma, ale byla to pro mě jasná volba. Nymburk měl silný tým, hrál evropské poháry a pro hodně hráčů byl sen hrát v Nymburce. Teď už mi to přišlo jako nejrozumnější možnost, co se mi naskýtala. Tehdy jsem o tom nemusel přemýšlet a nyní už bylo v rozhodování více faktorů, které jsem bral v potaz.

Přichází stejný Pavel Pumprla?

To nemůže! Je minimálně o čtyři roky zkušenější a otrkaný jiným stylem soutěže. Věřím, že si tým pěkně sedne, já do něj zapadnu a svým přínosem pro tým minimálně navážu, kde jsem skončil.

Předpokládal jste při odchodu z Nymburka, že by jste se ještě mohl vrátit?

Předpokládal. Zdávalo se mi, že tady mám ještě nějakou nedokončenou práci (úsměv). Říkali jsme si s manželkou, že pokud narazíme na místo, kde se nám bude hodně líbit, jsme otevřeni tam zůstat. Na takové místo jsme zatím nenarazili, a tak jsme plánovali návrat domů. Kvůli dětem nejpozději, až přijde věk školní docházky.

Odcházel jste s gloriolou výborného hráče. Nemůže být trochu svazující, že fanoušci budou stále porovnávat?

S tím se asi musí počítat, ale nemělo by mě to svazovat. Nejsem typ, který by takovou kritiku příliš poslouchal, protože člověku nic pozitivního nepřináší. Větší tlak než z okolí kladu já sám na sebe.

Jak se podle vás změnil kádr oproti roku, kdy jste odcházel?

Změnil se hodně, i když možná největší změny byly vidět za trenéra Kemzury, který měl jiný styl výběru hráčů. Sice od minulého působení v Nymburce zbyl jen Petr Benda a Martin Kříž, ale s Jirkou Welschem a Vojtou Hrubanem se znám z reprezentace, tak to vypadá, že se vracím do známého prostředí. Pravda, hledal jsem v šatně vedle Benďáka (Petr Benda) Sokola (Ladislav Sokolovský), no ale to už je jinak.

Shodou okolností vám zůstalo číslo 6. Jste rád?

Jsem rád, že číslo je volné. Ještě mám takovou představu, že moje skříňka v šatně by měla být tam, kde byla, když jsem odcházel. Když jsem přišel poprvé, byl jsem rád, že jsem měl místo v růžku, ale teď bych se tam rád vrátil a neseděl „ve dveřích"… Jsou tam mladí, tak možná (smích).

TOMÁŠ LAŠ