Po pěti měsících už se dá trochu bilancovat. Splňuje zatím vaše angažmá v Nymburce očekávání, se kterými jste přicházel?
Určitě a vlastně ještě překonává očekávání, která jsem měl. Trenér nám řekl, že budeme vyhrávat spoustu zápasů a že budeme hrát FIBA Europe Cup. A od první chvíle to až na pár výpadků jde velmi dobře a to stále teprve začínáme. Doufám, že budeme nadále úspěšní a že se budeme ještě zlepšovat.

Jak se vám žije v České republice?
Všechno je v pořádku. Předtím jsem byl v Estonsku a obě země jsou si dost podobné. Jen v Estonsku víc sněžilo, i když tady už taky pár dní trochu sněhu bylo. Velký rozdíl je ale Praha. Takové město jsem ještě neviděl. Když mám možnost tam jet, tak je to pro mě vždy něco úžasného. A také tu žijí skvělí lidé. Kamkoli přijdu, tak se ke mně chovají, jako bych byl doma.

Pro zahraniční hráče bývá těžké žít bez rodiny a blízkých přátel a neustále se stěhovat. Našel jste si tu už za těch pět měsíců někoho známého i mimo basketbal?
To ne. Mám přátele jen v basketbalové komunitě. Na to ani není moc čas. Občas se venku s někým pobavím, prohodíme pár slov, když třeba poznají, že hraji za Nymburk. Nedávno jsem takhle na Silvestra narazil v Praze na fanoušky Opavy, kteří mi hned dali najevo, že fandí soupeři. Ale s nikým se vyloženě nekamarádím. Většinu dne řeším basketbal a snažím se hodně odpočívat, abych byl připravený na zápasy a tréninky.

Dlouho si tu měl i svou přítelkyni, než se musela před Vánoci vrátit do Ameriky. Byla to pro tebe velká pomoc?
Byla. Vždy je příjemné, mít někoho blízkého, komu se mohu svěřit. Byla mi velkou oporou. A také mi moc dobře vařila. Já také umím vařit, ale rozhodně ne tak dobře. Jsem jí moc vděčný, že tu se mnou tak dlouho byla. Bohužel předpisy nedovolují, aby tu byla delší dobu než tři měsíce. Bude mi chybět. Teď je ale čas hlavně se soustředit na basketbal a dokončit práci, kterou jsme tu začali.

Už máte nějaké oblíbené místo v Česku?
Moje nejoblíbenější místo je nymburská hala, protože tam trávím nejvíce času. Samozřejmě mám moc rád výlety do Prahy, jen si tam tak chodit a poznávat stále nová místa. To mi pomáhá relaxovat a uvolnit se, když se mi nedaří. Ale nejlépe se cítím v basketbalové hale. Chodím tam i ve dnech, kdy nejsou tréninky.

Vy máte i takové své motto: Dvě hodiny denně tvrdá práce v hale a pak dvaadvacet hodin pro sebe.
Držím se toho, protože čas strávený v hale mě dovedl tam, kde jsem dnes. Jsem tu sám a mám dost volného času, který se snažím věnovat tomu, abych se dál zlepšoval. Navíc výlety do Prahy stojí dost peněz, takže raději jdu do haly nebo posilovny.

Jaký byl váš zatím nejoblíbenější moment za pět měsíců v Nymburce?
Asi oslavy postupu do druhé fáze FIBA Europe Cupu. Hodně lidí si myslelo, že na to nemáme a ukázali jsme, že se mýlili a že máme na takové úspěchy. Byl to pro mě silný moment. Ale chci, abych takových momentů bylo více a více a věřím, že to nejlepší ještě máme před sebou.

Máte na mysli tu radost hned po konci zápasu v Baku, kdy jste se sešli na hřišti a společně jste si něco skandovali?
Ano. Tam byly silné emoce, protože jsme něčeho dosáhli. To byl nejlepší moment.

Sedíte v šatně uprostřed, takže největší problém je pro vás rozumět tomu, co se děje po vaší levé ruce, kde sedí Češi?
Ano. Když spolu mluví česky, tak je těžké pochopit, co řeší. Zatímco oni se smějí, já se mračím, protože se snažím pochopit, co asi tak říkají, protože vím, že to byl vtip, ale nerozumím mu.

Kdo v týmu dělá nejvíce zábavy?
Já bych řekl, Tůmič (Jakub Tůma). To je vtipálek. Z pohledu osobnosti a to, jak chodí okolo.

A jak se vám líbí dosavadní výkony týmu?
Daří se nám. Měli jsme několik zápasů, ve kterých jsme ukázali, že umíme být hodně dominantní. Pár výkonů takových nebylo a trochu nám chybí konzistence, ale líbí se mi, jak hrajeme. A máme na to, abychom se dál zlepšovali.

Co je podle vás největší zbraň týmu?
Největší zbraní je určitě naše obrana. Dokážeme v ní létat a nutit soupeře k chybám. Nemají čas přemýšlet, co udělají. Jsme otravní jak komáři.

Kdo byl nejlepší soupeř, jakému jste kdy čelil?
To je opravdu těžká otázka, protože jsem hrál proti hodně opravdu dobrým hráčům. Ale řeknu mého spoluhráče z vysoké školy Devante Cartera. Do noci jsme proti sobě hráli jeden na jednoho a nikdy jsme se nešetřili. Možná byli někdy protihráči, kteří to dotáhli dál, ale s Devantem to byly největší bitvy a hodně jsme se díky tomu naučili.

I tady v Nymburce jsou občas tréninky mnohem intenzivnější než pak zápasy, že?
To je pravda. Ale tak to má být. Často je to na tréninku těžší než v zápase a nic si nedarujeme. Když to zažíváš každý den na tréninku, tak pak si s tím lépe poradíš v zápase.

Pozorní fanoušci si všimli, že máte své rituály. Zejména při úvodní představovačce často jakoby posíláte vzkaz nahoru do nebe. Můžete k tomu něco říci?
Jen děkuji Bohu, že mi dal příležitost jít do zápasu a hrát. Uvědomuji si, že mnoho kluků by chtělo být v mé kůži a hrát basketbal profesionálně. Proto vždy Bohu poděkuji, když vstoupím na hřiště, že to umožnil právě mě.

Máte i jiné rituály?
Ne ne, nic výrazného. Jen se pomodlit a poděkovat Bohu a jde se na to.

Ale na zápasových botách máte napsaná jména…
Mám tam dvě jména. Mám tam jméno sestry Mackenziye a tety LaTashy. To jsou moji dva blízcí lidé, o které jsem přišel. Když jde v zápase do tuhého, stačí se mi podívat dolů na jejich jména a vím, že mě sledují. A vím, že vše bude dobré.

Takže vzpomínka na ně vám pomáhá být silnější?
Ztratit někoho blízkého není vůbec snadné. Když přijdeš o peníze, kariéru, můžeš je získat zpět. Ale když ztratíš blízkého, už se ti nevrátí. A já se snažím o to, abych svou šanci využil tak, aby na mě tyto dvě ženy mohly být pyšné. Takže když se podívám na jejich jména, vím, že se na mě dívají a podle toho se musím chovat.

Máte koníčky nebo něco, co byste na sebe prozradil?
Umím rybařit. A také myslím, že bych byl dobrý učitel. Mám mentorské dovednosti. Možná se tomu budu věnovat, až skončím s basketbalem.

A jaké předměty byste mohl učit?
Historii. V té jsem dobrý. Mohl bych být učitelem dějepisu. Jinak mezi koníčky bych zařadil i automobilové závody. Rád je sleduji. Třeba NASCAR, i když to už je docela zdlouhavé. Jak se jede 500 kol pořád do kola, tak to může být i trochu nuda. Lepší jsou pouliční závody, kterých u nás bývá docela hodně.

Autor: David Šváb