Na zápase se bavili herci Zdeněk Piškula, Jiří Rozkot, Simona Lewandowská, scénárista Jiří Závozda nebo bývalý reportér v USA Roman Bradáč.

Pro některé, jako například Simonu Lewandowskou, byl film prvním vážným kontaktem s basketbalem, ale po shlédnutí zápasu české reprezentace proti Rusku a utkání Nymburka proti Athénám, získala fanouškovská základna basketbalu dalšího člena.

Jaké je vaše povědomí o basketbalu?

Abych se přiznala, zatím velice malé. Na základce mi basketbal docela šel, protože jsem vysoká, ale zápas jsem navštívila až při kvalifikaci české reprezentace proti Rusku v Pardubicích. Bylo to fantastické a užila jsem si celý zápas.

Má tedy basketbal nového fanouška?

Ano, jednoznačně!

O Nymburce jste slyšela?

Chodila jsem s klukem z Nymburka (smích). A to je asi všechno.

Dokázala byste si vzít basketbalistu i ve skutečnosti?

Kdyby byl fajn a kdybych ho milovala, tak jo.

Budete pravidelným fanouškem?

Asi nebude čas, abych chodila na všechny zápasy, ale občas ráda zajdu.

Proč nechodí na basket tolik žen?

Protože je tam asi poprvé nikdo nevzal. Kdyby je jejich polovičky vzaly, určitě by se jim to líbilo.

Dresy ve filmu měli krátké trenky, spíš kalhoty, těsná trika. Dnes mají trenky až pod kolena, volná trika. Který styl se vám líbí víc?

Těžko říct. Oba styly mají něco do sebe. V těch ze čtyřicátých let vypadali kluci hrozně chlapecky a ty jejich kraťasy byly docela srandovní.

Vás současný přítel Zdeněk Piškula se údajně „zbláznil“ do basketu a věnuje mu daleko více času než před natáčením filmu. Nebudete na basketbal žárlit?

Vůbec ne. Určitě by investoval čas do jiného sportu, Já jsem ráda, že ho to baví. On chodí s klukama, co točili film a já jsem ráda, že je rád.

Zlatý podraz – otevře cestu k basketbalu?

Myslím, že v mnoha lidech probudí zájem.

Co se vám líbilo na zápase reprezentace v Pardubicích?

Všechno, bylo to hrozně napínavé. Vstávala jsem ze židle, když o něco šlo. Naši byli výborní. Satoranský byl prostě úchvatný, bez toho bychom to projeli.

To je největší favorit?

Zatím ano.

Líbil by se vám zápas, kdyby nebyl tak dramatický?

Nevím, nemohu posoudit, neviděla jsem jiný. První a zrovna taková bomba.

Byla jste v poločase zklamaná?

Ne. Já jsem v poločase věřila, že to dotáhneme. Pak se ukázalo, že jsem jim věřila právem. Byly to nervy, neztrácela jsem naději do konce.

A co utkání Nymburka? To se vám líbilo?

Byl to pro mě druhý zápas a pořád mě to fascinuje. Seděla jsem tentokrát v první řadě a měla jsem všechno blízko. Měla jsem možnost krásně vidět, jak na sebe dělají všelijaké tríčky, aby zmátli svého soupeře, jak klamou. To mě hrozně bavilo. My jsme kolem nich procházeli, když házeli trička a oni jsou o půlku větší. To je neuvěřitelné. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko tak velkých chlapů.

Kdo se vám líbil?

Jaromír Bohačík, toho jsem si všimla už při zápase reprezentace, pak Vojta Hruban, Martin Peterka a Geno Lawrence. Lawrence mě občas trochu rozčiloval, přišlo mi, že trochu frajeří (smích). Jinak to byli všichni moji favorité.

Byla jste na konci smutná?

Fandila jsem nám, ale nechci říkat, že bych byla zklamaná.

Jak se vám zamlouvala atmosféra?

My jsme seděli s naší partou a Jiří Roskot je mistr fandění. On křičí od začátku do konce. Toho jsem měla hned po pravici. Také Athéňané tam měli svoji grupu. Rozčiluje mě, když střílí na koš jeden tým, že fanoušci toho druhého bučí, pískají a vůbec jim to nepřejí. Přijde mi to neuctivé a zbytečné. Možná bych to dělala jako zaujatý fanoušek. S Ruskem jsem měla až nenávistné reakce, ryze jsem fandila jen našemu týmu.

Jste schopná hrát kontaktní sport jako je basket?

To mi přijde v pohodě. Měla jsem pocit, že se k sobě všichni chovají slušně. Týmy se při nějakém faulu poplácaly po zadku. Basket mi přijde docela přátelský. Imponuje mi ten sport. (tl)

AUTOR: Tomáš Laš