Na pozici hráče se evropského šampionátu basketbalistů kategorie U16 zúčastnil Lukáš Stegbauer. Přestože neodehrál mnoho minut, byl na lavičce důležitým motivačním faktorem. V realizačním týmu se o tělesnou schránku kadetů staral Pavel Procházka a jako vedoucí týmu pracoval šéftrenér BCM Nymburk Michal Franěk. Posledně jmenovaného jsme požádali o rozhovor.

Pane Fraňku, jaké bylo mistrovství Evropy kadetů?
Byl to výsledek dlouhodobě dobře odvedené práce, která byla po zásluze odměněná velkým úspěchem. Sešlo se mnoho faktorů. Jednak velmi dobří a zkušení trenéři, fantastická divácká kulisa, která trochu paradoxně šestnáctiletým klukům nezlomila vaz, ale posunula je hodně nahoru.

Hodně se mluvilo o pohádce. Byla to opravdu pohádka se spoustou nadpřirozena?
Byla to tvrdá a poctivá práce, jak ze strany trenérů, kteří tomu obětovali abnormálně hodně času a dali všemu správný směr. Navíc se sešli velice dobří hráči, kteří v této kategorii mají evropský rozměr.

Co bylo v přípravě jiné?
Jednak byla nezvykle dlouhá. S kratičkými přestávkami jsme byli spolu více než šest týdnů před začátkem mistrovství. Za další jsme odehráli přípravná utkání s giganty této věkové kategorie, při kterých si naši hráči ověřili, že se proti nim dá hrát vyrovnaný zápas.

Kolik přípravných zápasů jste odehráli?
Bylo jich více než deset a ne proti soupeřům, které bychom poráželi o třicet.

Komplikace zdravotního rázu se nakonec přetavily ve výhodu….
Ano, měli jsme obrovské problémy. Deset hráčů dostalo angínu čtrnáct dní před ME. Ovšem efekt byl opačný. Družstvo se neobyčejně semklo a vydrželo na vlně neuvěřitelně dlouho.

Jaké jste měl pocity na stupních vítězů před pěti a půl tisícem fanoušků?
To je ta pohádka, to je ten sen, o kterém se tak hodně mluvilo. To si před mistrovství nedovedl představit nikdo, vůbec nikdo. Přiznám, že i my jsme si mysleli, že se udržet ve skupině A bude úspěch.

Má kvalita předvedeného výkonu i další vedlejší efekty?
Všichni trenéři mládeže, kteří mistrovství sledovali, si snad uvědomili, že má cenu s dětmi a mladými hráči pracovat. Medaile na krku je dílem okamžiku, ale nadšení a impulsy snad budou hybnou silou dalšího rozvoje mládežnického basketbalu. Já doufám, že se najdou i nějaké finanční prostředky, aby se podhoubí basketbalu daleko více rozšířilo. Měla by se využít euforie, která v lidech je.

Co udělat, aby tito hráči neodcházeli do ciziny a nepřestali být vzorem pro mladší ročníky?
Nabídnout jim srovnatelné podmínky. A nejsou to jen ekonomické podmínky, protože ani ve světě nedostávají peníze. Musí vědět, že se mohou připravovat pod velice dobrými trenéry, že hrají soutěž, která je rozvíjí, že mají konkurenční prostředí a že mají slušné zázemí jako je škola, tréninkové prostory a nadšené odborníky. Když bude program klubů komplexní, mohlo by to omezit snahy mladých hráčů odejít.

Myslíte, že by s k tomu měly přidat týmy z Mattoni NBL a nabízet jim minuty?
Já bych viděl větší váhu v rozvoji v mládežnických kategoriích. Aktuálně jsou obrovské rozdíly mezi jednotlivými soutěžemi krajského přeboru, ligy a extraligy. Ale i v každé úrovni jsou rozdíly mezi prvními čtyřmi a posledními čtyřmi i padesát bodů. To je hlavní důvod, proč jim chybí konkurence. Proto je to táhne do větší země, kde konkurence je větší a kde se mohou dále rozvíjet. Potřebujeme také docílit návaznost na mužské složky a tím nemyslím rovnou nejvyšší soutěž, ale druhá nebo první liga. Nesmí se stát, že v devatenácti letech najednou skončí s basketbalem, protože nemají, kde hrát.

Častým jevem je „postaršování“ hráčů a ti pak hrají o kategorii výš. Je to správný trend?
Vše je o práci s talenty. Talentovaný hráč v šestnácti letech nemá ve své kategorii konkurenci a vedení klubů často posouvá tyto kluky o dva až tři roky výš. V těchto týmech se stávají řadovými hráči, už nejsou takovými osobnostmi. Místo, aby dozrávali ve své kategorii, táhli je a zvykali si být osobnostmi, jsou součástí průměru.

Ovšem mohou hrát i ve dvou věkových kategoriích….
Mohou a často se tak děje. Ti hráči pak hrají každý týden a rychleji opotřebovávají a tím nemyslím jen fyzicky ale i psychicky. Je tam pak daleko vyšší pravděpodobnost, že to toho hráče přestane bavit.

Co jste si odnesl z mistrovství Evropy pro svou práci hlavního trenéra Basketbalového centra mládeže Nymburk?
Největším poznáním bylo, že velice pěkný basketbal mohou hrát i lidé, kteří nejsou somaticky tak vybavení. Není třeba, aby byli hráči vysocí přes dva metry. I menší mohou hrát rychlý, chytrý a kombinační basketbal a tím se vyrovnají těm, kterým příroda dala do vínku pár centimetrů navíc. Takový basketbal předváděli Lotyši. Silově nebyli nijak extrémně vybavení, neoplývali výškou a stejně byli velice nebezpečným soupeřem. Ani tady na Nymbursku se nějak nevyskytují vysocí hráči a přesto to nemusí být na škodu kvality jejich hry.

V týmu kadetů byli zastoupeni hráči z center jako jsou Pardubice, Ostrava, Zlín, USK a podobně. Za jak dlouho se může Nymburk dostat na jejich úroveň?
Všechny jmenované kluby se práci s mládeží věnují už dlouhé roky a měly vždy ambice mít své mládežnické kategorie na nejvyšší úrovni. U nás se už za první rok podařilo posunout všechny týmy o soutěž výš. My jsme ale na začátku. Je třeba mít nějakou tradici a tu my teprve začínáme budovat. Doufám, že za pět, sedm let, až se otočíme za naší prací, budeme moci říct, že jsme vybudovali systém přípravy, který má smysl. Systém od přípravek, přes jednotlivé kategorie až mezi dospělé. Musíme být trpěliví a vychovávat si mravenčí prací vlastní odchovance. To potom dá důvěru i rodičům, aby své děti do našeho centra posílali.

TOMÁŠ LAŠ