Zhruba každá devátá z deseti dodávek, která nese obchodní název Transit, a kterou dealeři značky s modrým oválem prodají zákazníkům v Evropě, byla smontována v továrně v tureckém městě Kocaeli. 

Na to, jak to v této automobilce vypadá, se můžete podívat do naší fotogalerie.

Dělníci zde dokončí každým rokem skoro půl miliónu "velkých" Transitů, dále Transitů Custom i menších Transitů Courier. Letos na jaře spustili montáž elektrické verze Transitu, kterou na podzim příštího roku doplní také výhradně na elektrický pohon jezdící Ford e-Transit Custom. Ten bude mít jen mírné zpoždění za užitkovými i osobními verzemi nové generace "Customu".

Když jsem si zčásti při pěší prohlídce a zčásti při jízdě v "turistickém" vláčku prohlížel zdejší obrovské výrobní prostory, nevycházel jsem z úžasu nad proměnou, kterou areál prošel od roku 1959.

Tehdy zde předci současných členů rodiny Koc založili malé dealerství Fordu. V současnosti je tato rodinná firma jedinou tureckou společností náležející do seznamu pěti set největších světových firem podle dosaženého ročního obratu.

Ve Fordu Otosan drží stejný (41procentní) podíl jako samotný Ford. Zbylých osmnáct procent pak je ve vlastnictví soukromých investorů.

Kromě zmíněné továrny v Kocaeli, která má dokonce svůj vlastní námořní termínál pro distribuci hotových vozů, je součástí koncernu Otosan také další továrna v tureckém Eskisehiru, rumunská automobilka Fordu v Craiově, výzkumná a vývojová centra v Istanbulu, Kocaeli, Eskisehiru i Ankaře. K dispozici má společnost dokonce také unikátní polygon pro extrémní zkoušky nákladních aut.

Také vlastní vývoj designu, převodovek i motorů

V nich se vyvíjí design řady budoucích užitkových Fordů a dokonce také motory a převodovky. Kromě dodávek Ford Otosan produkuje také nákladní vozy Ford (dováží se také do ČR) a v poslední době také malé elektrické skútry a tříkolky.

Výroba "středních a velkých" Transitů probíhá v zásadě stejným způsobem, jakým se třeba v Mladé Boleslavi montují Octavie či Fabie. Nejprve se z dodaných svitků plechů vystříhá hrubý tvar jednotlivých dílů a ty pak obří lisy vytvarují trojrozměrně. Pak vstupují do hry svářeči, z nichž velká část jsou roboti. Karosérie následně projde lakovnou. Spotřeba bílé barvy tu musí být obrovská, protože jen málo zákazníků si objednává Transity třeba v zeleném nebo světle modrém odstínu.

Finální podobu dostávají auta na montážní lince. Obdivoval jsem zdejší logistiky. I když se to na první pohled nezdá, smontovat auto přesně podle zákaznické objednávky je totiž větší "kumšt" než v případě nějakého běžného osobního auta. Na rozdíl od nich se totiž dodávky dají objednat s různě dlouhými karosériemi. Na výběr je také několik výšek nákladových skříní, volit lze mezi několika verzemi rozvorů, tonáže či počtem dveří na stranách auta. Ty navíc můžou být posuvné ručně nebo elektricky…

Překvapilo mě také, že z vyrobených "velkých" Transitů již má dnes patnáct až dvacet procent plně elektrický pohon. Právě montáž baterie a její usazování do vozu mě velice zaujala. Nejprve je nutno do prázdné kovové schránky usadit příslušné bateriové moduly, ty pak propojit kabeláží, dodat řídící elektroniku a vyzkoušet. Pak si půl tuny vážící bateriový celek převezme automatický vozík, který ji bez jakéhokoli lidského zásahu doveze pod již čekající dodávku.

Výroba každé baterie na osmi pracovištích trvá zrhuba půldruhé hodiny. Zatím je pro produkci elektrických Transitů vyčleněna jedna speciální hala, ale příští rok se právě v souvislosti se zahájením produkce nových Transitů Custom počítá s montáží elektrických verzí na klasické společné lince s verzemi se spalovacími motorem i pohonem typu plug-in hybrid.

Výrobní kapacita Fordu Otosan se bude v dalších letech dále navyšovat. To platí jak o továrnách v Turecku, tak i té rumunské. Rozvojové plány jsou velké. Například do výrobního portfolia přibude také nová generace jednotunové dodávky německého Volkswagenu, kterou známe pod názvem Transporter. Po technické stránce to bude sourozenec právě přicházejícího nového Transitu Custom.