Dějiny parlamentní demokracie jsou v naší historické zkušenosti zároveň dějinami volebních klání, ze který vzejdou na další období ti s exekutivní mocí a ti v opozici. Již roztříštěný politický systém první republiky pak znal situaci, že se z někdejších vládních stran stávaly ty v opozici a naopak. Vždyť i Hlinkovi slovenští ľuďáci seděli několik let v československé vládě, aby pak po opuštění ministerských úřadů museli svým voličům složitě vysvětlovat, proč jsou zas tak zásadně proti Praze. 

Michal Stehlík 
historik soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Každá dekáda je pak samozřejmě jiná, nedají se srovnávat volby 1935 s úspěchem Sudetoněmecké strany s volbami 1946 s úspěchem komunistů – s např. těmi s vítězstvím ODS v roce 1992, jež vedlo k rozdělení republiky. Co je však přece jen podobné a je vlastní všem volebním kláním – a to je zdůrazňování osudovosti té dané konkrétní volby. Vždy se snaží politická propaganda voliče konfrontovat, že jde o situaci “teď nebo nikdy”, že po právě těchto konkrétních volbách se fatálně promění svět, společnost se vydá na historickou křižovatku, nic nebude jako dřív. Je to možná logická vlastnost – vzbudit ve voliči zájem o rozhodování a přitáhnout ho ke svým cílům. Třebaže například v roce 1946 fungovaly politické strany v dohodnutém “objetí” Národní fronty, která nepřipouštěla opozici, přece jen se volební rétorika bouřlivě stavěla na osudovosti voleb a budoucnosti.

Ostatně, ony vlastně asi i osudové tentokrát byly, jen možná ne tak, jak si většina představovala. Když se komunisté o dva roky později rozhodli drsně převzít moc, následné volby v květnu 1948 již jen potvrzovaly nadvládu jedné strany s jednotnou a jedinou kandidátkou.

Zdroj: Deník

Hru na osudovost pak známe možná nejostřeji z voleb po roce 1990. Komunistická minulost dala některým stranám v 90. letech komunikační munici, se kterou upozorňovaly na většinou chimérické nebezpečí návratu komunistů, vítězství levice a podobně. Vždyť Václav Klaus si dokonce do jedněch voleb vybral bojovné a motivující heslo “Mobilizace”, které mělo evokovat osudovost voleb a využívat přitom historický odkaz na rok 1938 a boj s nebezpečím. Tím nepřítelem přitom tehdy byla sociální demokracie, která tak jako tak zvítězila. Z mobilizační rétoriky pak zbyla pachuť tzv. opoziční smlouvy, kdy se démonický nepřítel přes noc proměnil v politického partnera rozdělení si moci a rolí ve státě.

Důraz na osudovost přitom zažíváme od 90. let stále – vždy je to nějaká poslední šance, poslední možnost, poslední možné rozhodnutí. Pak se však sečtou výsledky, rozjede jednání o koalicích a z válečné rétoriky povětšinou mnoho nezůstane. Natož abychom si bez volebního vyostření dokázali říct, co je skutečně osudové, co nás ovlivní na léta i desetiletí dopředu. Bohužel, obsahové priority rozvoje společnosti se nehodí na plakátovací plochy a marketingová hesla. Případně se obsahová priorita stane jen zbytečným řádkem ve volebním programu.

Volební kolotoč se stal karnevalem lákavých hesel, po nichž nebude většinou následovat adekvátní řešení skutečných problémů. Ano, i tyto následující volby přitom budou svým způsobem osudové – opět se patrně osudově do budoucna opominou oblasti fatální pro rozvoj společnosti – na prvním místě vzdělání, jistě stále aktuálnější ekologie nebo problém levné práce. 

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.