Zaměstnavatelé si stěžují, že dost pracovníků si na dávku zvyklo a raději tvrdnou s dětmi doma, než by se vrátili do práce. Tam už jsou nutně potřeba. Podnikatelé kritizují i to, že ošetřovné je vypláceno i na puberťáky.

Na druhou stranu lze chápat rodiče, kteří nepošlou do školy ani ty děti, které tam už smějí nebo záhy budou smět. Obavy z viru vláda nezažene tím, že zruší zákazy. Otvírání lavic je provázeno otázkami, které kladou hlavně učitelé.

Navěky podroušeni?

Nevědí, jak zorganizovat výuku po menších skupinách. Nemají jasno, kdo a kdy dorazí. A co vlastně s přespočetnými?

Rodič, který chce za těchto podmínek zůstat doma s dítětem, nemusí být vypočítavý absentér. Naopak se možná po dvou měsících peklení s děckem doslova pro bezpečí své ratolesti obětuje. Rozhodnout o budoucnosti ošetřovného je těžké z věcného hlediska. To však bude na posledním místě. Krize odchází, politika a skupinové zájmy přicházejí. Občan už není bližní, kterého chtějí politici chránit, nýbrž volič.

Život se nevrátil zpět, stále je to „svět podle epidemiologů“

Vyznat se v argumentech bude svízelné. Návrh na snížení dávky o dvacet procentních bodů však vypadá rozumně. Ti, kteří jdou po penězích, se vrátí do práce. Ti, kdo chtějí chránit děti, zůstanou doma.