Hlasy Deníku.Zdroj: Deník

Máme za sebou přijímačkový týden na střední školy. Moje dcera (která se po návratu z přijímaček se zcela kamennou tváří otázala, co prý v Cermatu hulí, že to bylo samý kůň a traktor) mě sice prokleje, ale mně těžké vskutku nepřišly. Nepřipojím se k zástupu rodičů i dětí, kteří si na sociálních sátích stěžují, že prý testy zejména z matematiky byly „neudělatelné“, nerespektovaly distanční výuku, či byly diskriminační.

Ostatně diskriminační pro koho? Vždyť na distanční výuce byly všechny děti. Všechny tedy měly ztížené podmínky, u všech se dalo čekat, že dopadnou hůř než jejich předchůdci před dvěma lety. Ale protože se ztížené podmínky týkaly všech, nešlo o žádnou diskriminaci; jen prostě bylo logické předpokládat, že se počet nasbíraných bodů v průměru sníží. Navíc pro někoho, kdo stále ještě tak trochu císařsko-královský školský systém stejně víceméně v duchu odepsal a naučil se spoléhat hlavně na samostudium, sotva mohlo být překvapením, že státní školy nezvládly budoucí studenty optimálně připravit.

Nicméně pointa je úplně jinde. Jsem ekonom. A jako ekonom denně vidím kolem sebe jeden mimořádně smutný jev. Ve společnosti čím dál víc roste poptávka po slibech, dojmech, víře v nějaký názor; naopak stále víc se nedostává argumentů, racionálního myšlení, analýzy faktů.

V takovém prostředí není divu, že se na výsluní dostávají populisté a nesmyslné hospodářské politiky, které ekonomickou kondici země jen zhoršují. Objevují s volání, že kapitalismus se údajně vyčerpal, výraz „neviditelná ruka trhu“ populární v 90. letech se stal div ne nadávkou, znovu se ozývají volání po „třetí cestě“. Málokdo je ochoten přemýšlet nad tím, že v uplynulých sto letech byly ony „třetí cesty“ zkoušeny nesčetněkrát v mnoha zemích a všude skončily průšvihem. Víra, že to přeci musí jít (protože dotyčný chce, aby to šlo), drtivě válcuje analýzu faktů.

Markéta Šichtářová
je ekonomka

A všechno začíná právě u neschopnosti či neochoty myslet a používat rozum coby hlavní nástroj k přežití. A právě tady mohou zkoušky na střední školu posloužit jako zářný příklad. Matematické úlohy byly – letos snad ještě víc než v předešlých letech – koncipovány s lehkým nádechem IQ testů. Myslím, že poradit si s mnohými slovními úlohami mohl mnohem spíš takový student, který nezačal zběsile pátrat v paměti, jaké naučené schéma použít, a který se jednoduše jen nelekl a zamyslel.

Až si zase někdy budete lámat hlavu, proč nás Asie ekonomicky drtí, vzpomeňte si na školství. Abychom zbrzdili svůj relativní úpadek a nenechali se tak snadno Čínou ekonomicky kolonizovat, jako je už kolonizována Afrika, musíme odstranit důvody tohoto zaostávání. A ačkoliv důvody, proč Evropa i USA zaostávají, jsou mnohé, školství je na prvním místě.

Nejen české, ale obecně evropské školství je totiž v krizi. Zatímco Západ si lebedí v rovnostářství a liberalismu, zkoumá sociální vědy, zaměřuje se na měkké obory od politologie přes sociologii až po genderová studia, Čína se soustředí na přírodní vědy a rozvoj technologie.

Podíváme-li se na hodnocení patnáctiletých studentů v mezinárodním průzkumu PISA z roku 2015, vidíme žalostné výsledky. Země OECD mají v matematice průměrné hodnocení 490 bodů. V ČR jsme tedy s výsledkem 492 bodů lehounce nad průměrem. Slováci s 475 body jsou na tom žalostně. Zato Němci mají slušných 506 bodů. Jenže kontinentální Čína má 531 bodů, Hong Kong 548 a Singapur dokonce 564! Čína nám dramaticky odskočila. Kdy nad námi získá navrch i ekonomicky, je jen otázkou času.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.