Bral jsem to jako slavnost. Jen jsem si místo obleku vzal tričko s krátkým rukávem, aby se mi ta injekce s vakcínou proti covidu dávala do ramene snadněji. Na okamžik, kdy očkování proti v českých poměrech nejvražednější nemoci za desetiletí konečně dostanu, jsem čekal s netrpělivostí, jako se čeká na ukončení dlouhé války. Války, v níž, byť za cenu nesmírných obětí, nakonec i my Češi přece jen vítězíme.

Národní očkovací centrum v pražské O2 aréně nemám daleko, a tak jsem tam vyrazil s trochou předstihu. Dobře jsem asi udělal, protože před vchodem se vinula několik set metrů dlouhá fronta. Mé prvotní rozčilení, že zase něco kolabuje, se brzy rozplynulo a já přišel na řadu na čas. Personál byl příjemný, injekce ani nebolela a špatně mi nebylo a není. A ano, byl to Pfizer.

Luboš Palata
Nechat se očkovat je věcí občanské odpovědnosti

Jenže ani nablýskaná a dobře fungující O2 aréna a jí podobných pár očkovacích center nemohou zakrýt to, že s očkováním už zase nestíháme. Premiérem Andrejem Babišem slibovanou rychlostí 100 tisíc dávek denně se stále neočkujeme, a to přesto, že vakcín už je dost. Přestože nespolehlivost některých výrobců nám dala měsíce příprav k dobru, tak jsme se na to zase dostatečně nepřipravili. Jsme v nejlepších dnech na nějakých osmdesáti tisících dávek a o víkendech je to několikanásobně méně.

Tím, že očkování stále neběží, jak má, tak velká část z nás už v této chvíli prohrává možnost normálních prázdnin bez testů a dalších komplikací. K tomu, abychom na to dosáhli, bychom totiž museli očkovat dvakrát, třikrát rychleji než dnes. Vakcíny na to možná i budou, ale systém na to připraven prostě není a asi nebude. Je to další česká či vládní prohra. Po pokažených prázdninách však přijde mnohem důležitější úkol. Zajistit kolektivní imunitu země před očekávanou podzimní vlnou nákazy. To je nejméně 12 milionů očkování. Teď nemáme ani čtyři milióny. A čas se rychle krátí.