Kdy už to všechno skončí? Zemi trápí nová a nečekaně zlá vlna pandemie. Do toho předražená energie. A navíc znehodnocení úspor. Nyní vláda tvrdí, že příští rok bude šestiprocentní. Před několika měsíci předvídala více méně poloviční. Z čeho to vyčetla? Jak jí můžeme věřit? Odcházející politici jsou bezradní. Od jejich nástupců nemůžeme čekat zázraky.

Kateřina Perknerová
Řekněme, co od státu chceme

Normální člověk se může cítit jako středověký vesničan. Ani ne tak kvůli mastičkářům jako díky přímluvě k panence Marii mor už už odlézal. Teď náhle dorazil znovu. K tomu úrodu ničí sucho. A do domů se nakvartýrovali žoldnéři, kteří vyjídají zbytky chleba a plundrují sklepy s vínem.

Dá se s tím něco dělat? Vesničan by to bral jako trest za své četné hříchy a modlil se, ať to přejde. Tato metoda není vyloučena (například ji používá hradní mluvčí), pro většinu je však nemoderní. Člověk jedenadvacátého století by očekával akci podloženou fakty a pronikavým úsudkem.

Od odborníků na infekce nic takového nečekejme. Každý mluví jinak. Od politiků už vůbec ne. Covid je dočista pomátl. Hospodářské trampoty nepředpokládali a neumějí je řešit. Lidé byli přeneseni jako v nějaké fantasy z útulné ložnice do nevyzpytatelné džungle. A musí si poradit.

Martin Komárek.
Ukaž, hoste, „koviděnku“!

Ti o něco starší to zažili, když padl socialismus a všechny jeho sice zapšklé, ale přeci jistoty. Teď padají i „jistoty“ svobodné společnosti. Před třiceti lety to ale provázely nadějné vyhlídky. Čím se má člověk těšit teď?

V podstatě týmž. Očkování funguje a brzy budou i léky. Koronavirus bude odkázán do patřičných mezí. Pád řady ekonomických vzorců je nepříjemný, ale lze jej chápat i jako šanci. Země ho může využít ke startu mezi ty nejvyspělejší. Hospodářství se mění a dává spoustu příležitostí. Změnit by se měla i státní správa, která zcela selhala.

Pokud ale lidé nevyvinou trvalý tlak, politici k takovému kroku nenajdou odvahu.