Mám rád perlivou vodu. Čím větší a ostřejší bublinky, tím lepší. Každý má nějakou neřest. Tahle je myslím relativně nevinná, i když by mi určitě nějaký dietolog rád vysvětlil, jak šeredně se mýlím. Proto se jich raději neptám. Před časem jsem seděl se známým v restauraci a objednali jsme si dvě vody. Já perlivou a kolega neperlivou. Číšník se vrátil s karafou jemně perlivé vody se slovy, že je to dobrý kompromis.

Znechuceně jsme se na sebe podívali. O takový kompromis ani jeden z nás nestál. Jemně perlivá voda je pro vyznavače tvrdě napěněné vody něco jako pro pivaře den otevřené pivo. Vypije ho, ale radost z něj nemá. A pro náruživého pijáka vody neperlivé je to samozřejmě smrtelný hřích. Začal jsem pátrat a zjistil jsem, že na jemně perlivou vodu jsme my Češi mistři. Ve všech okolních zemích mají prostě vedle vody obyčejné vodu normálně perlivou. U nás je to přesně naopak.

Ombudsman pro lidská práva Stanislav Křeček
Hlavák

Tomáš Jindříšek
je reklamní a marketingový expert

Ta bezpohlavní, vyšeptalá a nudná jemně perlivá zabírá všechny místa. Pokud se někdy stavíte na benzínce, zkuste si projít regály chladničky, nenajdete tam perlivou ani jednu. Jen výjimečně se mi to podaří. Najít jednu opravdu perlivou mezi těmi desítkami jemných je pro mě jako najít čtyřlístek. Ještě horší je to v restauracích. Řeknete, že chcete perlivou, a obsluha spokojeně zamumlá: „Máme jemně perlivou, nevadí, že?“ a zmizí, než stihnete říct, že vadí! Většinou ale neudělá ani to a rovnou tu „jemnotu“ servíruje. Úplně nejzajímavější je, že tomuto našemu národnímu gustu se podřídily i zahraniční firmy, a nejznámější italské minerálky u nás koupíte rovněž ve variantě jemně perlivá, což jsem v jejich domovské Itálii nikde neviděl.

Možná si řeknete, že jsou důležitější věci na světě než se zabývat nějakými bublinkami. Jasně. Jenže k nesmyslným kompromisům přistupujeme i u důležitějších věcí.

Já například patřím k vyznavačům odvážné architektury. Přál bych si, abychom v našich městech stavěli výrazné a zajímavé domy a třeba vyčlenili části města, kde budou ve výstavbě vysloveně inovativní. Proti tomu ovšem vždy protestuje řada lidí, a další se to bojí rozhodnout, a tak třeba Kaplického knihovnu nejspíše nikdy neuvidíme. Dokážu ještě pochopit, že někdo to má přesně obráceně a nejraději by jen opravoval domy z 19. století, tak, abychom zachovali to „nejhezčí“, co máme. Realita ale nemůže uspokojovat nikoho. Máme města plná hranatých skleněně-betonových kvádrů bez nápadu.

Naučili jsme se totiž nadužívat kompromis!

Místopředseda PSP ČR a stínový ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček
Energetické ikony? Ale kdeže, ministři neví, o čem mluví

Jak říká jeden z nejlepších českých vyjednavačů Radim Pařík: „Lidé se uchylují ke kompromisu příliš rychle, a tak nevydrží. Pokud všechny strany osekají vlastní cíle a potkají se uprostřed, nevede to ke spokojenosti nikoho. Kompromis se má použít pouze v situacích, kdy nic jiného už nejde, kde jsme prověřili všechny ostatní možnosti.“

Zdroj: DeníkCílem není ani nesmyslně ustupovat, ani agresivně prosazovat své zájmy. Stejně jako když vaše partnerka nebo partner miluje moře a vy hory, také není řešením jezdit na dovolenou do údolí. Místo kompromisů je nezbytné nacházet skutečně dlouhodobé, udržitelné a kreativní dohody, které jsou výhodné pro obě strany.

Není to samozřejmě snadné, ale jedno je jisté. Život je příliš krátký a složitý, než abychom se spokojili s kompromisy.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.