Ten výčet, kým pan Kopeček byl, je ovšem velmi úzký. On byl totiž především hodný člověk a dobrák od kosti. Poslední pábitel.

Pamatuji si, že jsem poslouchal jeho vyprávění 
v domku na Zálabí v naprostém úžasu. Vždycky jen poznamenal: „No a támhle se to stalo," a ukazoval oknem na ulici. Jako kdyby dějiny dvacátého století kráčely před Kopečkovým domem. Známý je 
i ten pohled z lávky pro pěší, kdy ho všichni zdravili na zahradu, a on všem odpovídal: „Nazdáár." Pokaždé do těch míst, kde sedával, stočím oči. A v duchu si neodpustím: „Dobrý den pane Kopečku. Jak je?" Ááále, mohlo by to bejt lepčí, ale co nadělám," zazní mi v uších jeho odpověď vždycky doprovázená úsměvem. Poslední léta si stěžoval na zdraví, nedávno ještě absolvoval operaci očí.

Tu smutnou zprávu jsem rozeslal kamarádům v pátek večer. Kolega z práce mi odepsal rychle: Věřím, že má klid. Vystihl to. Jestli totiž existuje nebe, pan Kopeček tam stojí na rohu náměstíčka a hraje na flašinet. Na hlavě má tvrďák a kolem krku červený šátek 
s puntíky. Usmívá se. Má klid.

PAVEL ZDRAŽIL: Šlápoty, do kterých se vracím

Dobrý pan Kopeček
Žene stádo oveček
A když víčka sklopím
Smutky se rozpadaj
Na stolech tančí
Veselá nálada
V hospůdce Žofín

(úryvek, Ohňové básně, Triton 1996)

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH PÁBITELE (vyšlo v Nymburském deníku 28.2. 2007)

Zdeněk Kopeček, pro Nymburáky i okolní známý jako flašinetář, pro některé poslední pastevec široko daleko, pro jiné železničář. Pro děti jistě skoro pohádková postava. „Říkali v televizi, že sedmičky jsou šťastná čísla. Já se narodil 7. ledna 1930, bylo mi teď 77 a je rok 2007. A 7. srpna jsem se ženil," začal vesele Kopeček.

Pod městem do školy

Na základní Masarykovu školu (dnes Tyršovu) chodil 
s ostatními Zálabáky. „To jsme chodili pod zemí. Vstup byl u turecké věže a chodbami jsme došli až do přízemí školy. Dneska je to zasypaný. Jednou nás vzal pan učitel Střemcha úzkými chodbičkami až pod náměstí. Svítili jsme si svíčkami v plechovkách od zavináčů, to byl reflektor," povzdychl si Kopeček. Nikdy nebyl v nemocnici, až před dvěma lety, když ho na přechodu srazila Liazka. Měl zlomenou lopatku, žebro v plíci a otřes mozku. „Byl jsem na přístrojích, učili mě dýchat a pak 
i chodit." Už je ale zotavený a historek má na knížku. „Do důchodu jsem byl nemocný 79 dní, psal jsem si to."

Potkali jsme Masaryka

Vyučil se strojním zámečníkem v Lysé, pracoval v ŽOSce a potom na pražském Vítkově. „Dělal jsem vstřikovací čerpadla do dieslových motorů. Jako mechanik jsem se dostal do Berlína a Vídně. Jezdili jsme motoráky nebo takzvaným Létajícím Hamburčanem. V každém kupé byl ze dřeva poskládaný jiný obraz. 
Z Vítkova se vypravovaly salónní vlaky," probere svou nádražáckou kariéru. Zažil všechny prezidenty. Masaryka potkal jako chlapec ve Stromovce. „Šli jsme parkem s maminkou a pan prezident jel na koni a povídá mámě: To jsou tvoje děti? Tak ať je ve zdraví vychováš. Když zemřel, vysílali v rádiu jeho pohřeb. Tady měl jednolampový rádio jen truhlář Bendl, tak jsme u něj všichni poslouchali." V domě u Labe bydlí celý život. Kamarádi mu říkali Pirát, protože byl pořád na vodě. „Dříve byla plovárna u hvězdárny 
v naší ulici, pak ji přemístili na druhý břeh. Půjčovali jsme si pánský a dámský vor. Měli jsme na něm gramofon s troubou a vyhrávali. Jednou jsme zapomněli na pilíře u železňáku a pěkně se vykoupali," směje se Kopeček.

Za hraní nic nechci

Zastavme se na chvíli u Kopečka flašinetáře. „Kulisák Krupička zdědil flašinet a já ho opravil. Už můj děda opravoval harmoniky a flašinety. Pak jsem opravil ještě jeden, větší, přehrál 11 písní. Dal jsem ho do muzea a ten menší na šest písniček si nechal. Je tam třeba Koruna, koruna dvacet, Proč bychom se netěšili nebo Za císaře pána." Hrál na oslavách města, na každém posvícení 
a na dnech otevřených dveří 
v pivovaru. „Ale nikdy jsem za to nic nevzal, ani korunu, jen jsem chtěl připomenout, jak se kdysi hrávalo."

Promítali mě v kině

Legenda pastevce Kopečka dohání tu flašinetářskou. „Tenkrát přišel poříčný Kňáva, že když bydlíme u řeky, měli bychom držet nějakou havěť, aby spásala nábřeží. Nakonec jsme měli 22 ovcí, kozy a dvě krávy. Chodil jsem 
s nima podle Labe a na Ostrov. Měli jsme luka jak je tartanová dráha a za železničním mostem." Kolikrát ho zvali na svatby s beraním povozem. „Zapřáhl jsem berany za vůz a vozil svatebčany. Jednou jsme zastavili pod Eliškou a nějaký turisti si nás točili. Pak přijely sestry Tóny a Máry Otovy tady ze Zálabí z Jugoslávie a říkaly, že mě tam viděly v kině. Prý v nějakým magazínu před filmem," vzpomíná Kopeček.