FOTOGALERIE: Hotelovkou zněla Internacionála
Poděbrady - O dvacet a více let se vrátil čas včera na poděbradské hotelové škole. Na chodbách se pohybovali pionýři se šátky, ale také dítka imperialistických nepřátel. Na ty pak soudružky učitelky se svazáckými šátky pečlivě dohlížely.
Miroslav Jilemnický
38×foto Diskutovat (0) 18.11.2009 15:57 aktualizováno 19.11.2009 8:18
Flashový přehrávač se spouští.
Pokud se vám nespustil, aktualizujte si ho zde.
Lenin by se tetelil blahem v mauzoleu, Gottwald by freneticky budovatelsky tleskal a Husák by se zalíbením hleděl na své portréty na stěnách. To vše by se mohlo stát, kdyby zmínění pánové věděli o včerejší akci na poděbradské hotelovce. Z iniciativy ředitelky školy, soudružky Jany Podolákové, se ve středu celé osazenstvo školy včetně studentů vrátilo na dvě hodiny do komunistických časů. Naštěstí jen na dvě hodiny.
Vyučování začalo v osm ráno, kdy se ze školního rozhlasu začaly linout tóny Internacionály. Pak soudružka ředitelka přednesla usnesení poděbradských zastupitelů. „V něm se zakazuje vstup vlasáčů do parku, restaurací a na další místa,“ připomněla ředitelka obsah skutečné vyhlášky, kterou poděbradští zastupitelé za dob tuhého komunismu opravdu schválili a která se dá dohledat i na našem deníkovém webu.
V rámci prvních dvou vyučovacích hodin soudružky učitelky a soudruzi učitelé vyprávěli dětem o těch největších absurditách, které se za minulého režimu děly nejen ve školách, ale i v různých zájmových organizacích.
Pedagogové pojali hodiny různě. Někteří si však připomínku nepěkných dob doslova vychutnávali. „Jedna soudružka učitelka učila děti nasazovat plynovou masku,“ byla na ni patřičně hrdá soudružka ředitelka.
I první přestávku vyplnila pozoruhodná kulturní vložka. Učitelský sbor šířil školním rozhlasem do éteru revoluční recitační pásmo. Nechyběly verše věnované strůjci bolševické revoluce soudruhu Leninovi. „Líbila se i báseň Jeřábnice. Jeden z kolegů si vybral obzvláště krásnou báseň s názvem Zamilovaný staršina,“ vypočítavala soudružka Podoláková, které také nechyběl svazácký úbor s rudým šátkem a dokonce ani rudý karafiát.
Pak děti putovaly po škole a vzájemně si prohlížely originální výzdobu tříd. Nechyběla původní hesla a výzvy proletářům, aby se spojili, vyjádření lásky k Sovětskému svazu či portréty normalizačního prezidenta Gustáva Husáka.
Druháci si opravdu nechali záležet a prostory mezi okny zdobila dobová „elpíčka“. Samotní žáci pak přišli v dělnických mundúrech, dívky pak třeba jako zdravotní sestry. Nechyběl ani buržoazní spratek v kožené bundě, který se na ostatní díval s patřičným nadhledem. „Tak děti, usmíváme se , přišel se na vás podívat soudruh z Nymburského deníku, který o vás bude krásně psát,“ hrála bravurně svou roli ředitelka, když mě uváděla do tříd.
Bylo to poetické dopoledne. Zaplaťpánbuh, že to před dvaceti lety dopadlo tak, jak to dopadlo.
-4°C
-2°C
