Zažloutlý výtisk Nymburského deníku
s mým prvním uveřejněným článkem na toto téma mám schovaný někde doma.

Od mého prvního vkročení do redakce Nymburského deníku uplynula pěkná řádka let naplněných nejen písmeny, ale především lidmi. Bez nich by totiž nevznikla ani holá věta. Tak jsem spolu s báječnými kolegy, pod vedením postupně dvou lidsky správných šéfredaktorů, plnila stránky nejen lokálních novin, ale také webu. A snažila jsem se a učila se a pod naším heslem „člověk na prvním místě" hledala příběhy, problémy, radosti a dovednosti lidí, aby za mnou časem začaly chodit samy.

Zvláštní je to novinářské řemeslo, že skrz něj nahlédnete do nespočtu odvětví lidské činnosti a jako pozorovatel, někdy i účastník, také do mnoha stránek lidské povahy. Viděla jsem tisíce miminek a několik mrtvých těl. Setkala jsem se s lidmi bez domova 
i s úspěšnými podnikateli, nadanými umělci i zajímavými známými osobnostmi. Nahlédla do míst a oblastí, o kterých jsem ani netušila, že existují včetně vesniček na Nymbursku.

Doufám, že si to čtenáři užívali se mnou, že jsem byla schopná jim vše ve svém podání přiblížit. A těm, kdo kritizovali a nadávali, to snad stálo zato.

Děkuji všem, kteří mě nechali nahlédnout do svých životů, třeba to nebylo naposledy. Najednou je tu poslední služební víkend, než otočím list své redaktorské životní povídky. Tužku ale nelámu…