Když před mnoha měsíci přijela do Opočnice Česká televize natáčet jeden 
z dílů seriálu Tajemství rodu, tentokrát s Květou Fialovou, nikdo z místních ochotníků Opočnického divadélka ještě netušil, že za nějakou dobu budou stát před kamerami právě oni.

Při natáčení byly v sále vystavené staré plakáty zvoucí na divadelní představení. „Květu Fialovou zaujalo to, že svůj herecký talent má zřejmě od Fialů z Opočnice. Ten rod byl docela rozsáhlý a žijí tu ještě dodnes. Paní režisérka Skopová si toho všimla a usoudila, že by se ochotníci hodili do jejího pořadu," vysvětlil návštěvu televizního štábu kronikář obce a bývalý ochotník Otto Věříš.

Úkolem místních ochotníků bylo ukázat něco z jejich tvorby. „Chtěli jsme ukázat něco nového a v té době jsme zrovna hráli Popelku. Paní režisérka komunikovala s naším dědou, dávala mu instrukce, jak bude asi vypadat program natáčecího dne," říká Romana Věříšová, ochotnice a snacha Otto Věříše. 
V dokumentu se objevili 
i ochotníci z Libice a Poděbrad, protože jeden spolek byl pro natočení takového materiálu málo.

Natáčecí den byl prý dlouhý, ale krásný. Pracovníci televize nejprve mluvili s kronikářem o historii divadla, četli z kroniky a prohlíželi staré plakáty. „Po nás chtěli natočit, jak se chystáme. Takže jsme se všichni honem převlékli, aby nás nenatočili při tom. Chtěli vědět, jak to tady všechno funguje a jak se dokážeme bavit i po divadle. Nešlo jim ani o tu pohádku, jako o celkové zákulisí," doplnila Romana Věříšová s tím, že televizní štáb zajímaly i vztahy mezi lidmi a propojení s celou vesnicí. „Také chtěli vědět, co si dneska lidé myslí o ochotnickém divadle a jestli už to dneska není přežitek. Paní režisérka chtěla vědět, jestli dnešní spolky přebírají kulturu z minulosti. A zhodnotila to nakonec tak, že si vlastně hrajeme," doplnil další člen souboru Lubomír Lukeš.

Koho by nenapadlo, zda měli členové souboru před natáčením trému. „Tu máme před každým vystoupením, i když tu není televize. Já když mám trému, zapomínám text. Kdybychom neměli kulisáka, který mnohdy připomene nějakou rekvizitou, co má přijít, byli bychom v Prčicích," směje se Romana Věříšová a vzpomíná na úsměvnou příhodu, když soubor hrál Sněhurku. „Když jsem se ptala zrcadla, kdo je nejkrásnější a ozvalo se Karkulka, tak jsme všichni padali smíchy. Ale ty děti byly hodně zmatené. Tak jsem říkala: Zrcadlo, zrcadlo, ty ses nějak spletlo… Opravdu se často hodně bavíme. Ale když zapomeneme text, tak si tam mnohdy meleme, co chceme," říká ochotnice se smíchem.

A jak je to s texty? Poslední pohádku Popelka prý dávali dohromady ze všeho, co bylo 
k dispozici, včetně známého filmu Tři oříšky pro Popelku.
Opočničtí dělají divadlo co nejlépe umí a hlavně srdcem. A je to vidět i na návštěvnosti jejich představení. „Každý má své záliby. Někdo má sport, někoho to nebaví, ale máme mnoho svých příznivců 
a nejen z naší vesnice, ale z celého okolí. A to nemusíme dělat divadlo, chodí na všechny akce, které v roce pořádáme. Děláme čarodějnice, pochod, kde se projdeme a na konci uděláme z pár polínek oheň. Je to takový náš styl života," říkají opočničtí ochotníci.

Všechno by se zdálo jako taková příjemná idylka, ale není to vždy tak jednoduché. Divadelníci se musí scházet 
i v zimě, večer za tmy, nechce se jim. Ale jak říkají, pak se jim zase nechce domů, protože při zkouškách zažívají i spoustu legrace. „Máme jakýsi unikát, že na čtyři sta obyvatel je nás dvacet dospělých ochotníků, což je, myslím opravdu dost," pochlubil se za soubor Lubomír Lukeš. V souboru pracují i děti, některé patří samozřejmě do rodin členů souboru, jiné prostě z vesnice.

Nyní si užívají členové Opočnického divadélka prázdniny. A jako každý rok řeší, co po létu nového nastudují. „Bude to určitě nějaká nová pohádka nebo bychom chtěli zkusit nějakou komedii. Jedno ochotnické divadlo, nebudeme zatím prozrazovat které, by chtělo přijet zahrát 
k nám, a my bychom jeli zahrát k nim. Zatím ale nevíme co, neřešíme to dopředu, ale vždycky na poslední chvíli. Pak to rychle nacvičíme, odzkoušíme, předpremiéra 
a hraje se naostro," vysvětlila Romana Věříšová. A samozřejmě by šlo o vlastní autorskou komedii. Ať to bude pohádka nebo něco jiného, obecenstvo se jistě může těšit, že se opět velmi dobře pobaví…